|
obálka frontispis úvod
strana 9 10-11 12-13
14-15 16-17 18-19
20-21 22-23 24-25 26-27 28-29 30-31 32-33 34-35 36-37 38-39 |
||
 |
Kniha tato byla hned po vyjití celá zabavena. Autor se odvolal k Vyššímu soudu (od krajského soudu
znojemského), ale zabaveno zůstalo 9 míst. Vyjde-li tato kniha ve vydání novém, to nezávisí ani od
autora, ani od státu, ani od Církve, nýbrž jediné od českého a německého národa a od jejich smyslu
pro pravdu a spravedlnost. Úřady a Jaroslav Durych se ukvapili. To je společensky vysvětlitelno
a také nás to nezarmucuje, naopak velmi nás to rozveseluje. Také národ německý se poněkud
unáhlil: Walter Maras Nás nevidí, když vystupuje z elektriky a My do ní vstupujem a jedna Námi
nade vše milovaná duše Nám do očí řekla: „Darf ich aufrichtig sein? Ihr Buch ist niederträchtig und
gemein! Und Ihre Prinzessin taktlos!" Na kolenou to odvolá před Bohem, až se začne kát. Mně není
dlužna nic, já nikdy nemyslil na sebe a tím se stalo, že jsem zapomněl, jak jsem stár. Všechny konflikty
v přátelství dají se redukovat na letopočet a tuto pravdu musil jsem poznati, až mně jest 56 let
a několik měsíců. Beru to pokorně na sebe a ani neříkám niederträchtig, taktlos und gemein, poněvadž k jistotě takového ortelu docela stačí, býti o 20
let mladším. Milenec se rozvaluje na divaně, nedívá se, jenom nedbale kyne rukou, ve které dohořívá cigareta, a řekne: Sie kann gehn! A jde se. A jde se. Ano. A za 57 let nato se píše: „Anbei sende ich
die Schriften zurück, für welche ich weder Verständnis, noch Interesse habe." Žádný pozdrav,
žádná úcta, žádné dobré slovo, jen plný podpis a ten je za čerstva vypit ssacím papírem. A jde se.
A jde se, niederträchtig, taktlos und gemein.
Jakub Deml
|
|
 |
 |
|
|
Ze sporu s jinými děláme krásné řeči, ale ze sporu se sebou samými děláme básně. Na rozdíl od krasořečníků, kteří nabývají sebevědomého hlasu tím, že si připomínají zástup, který získali nebo mohou získati, pějeme my uprostřed své nejistoty; i před nejvyšší krásou jsme zkrušeni vědomím své osamělosti a náš verš se chvěje. Myslím také, že žádný pravý básník, at' jeho život byl sebe více nezřízený, si nikdy neučinil cílem, ani v pouhém svém životě, rozkoš (W. B. Yeats). Musíš, Jene Amosi Vernere, milý Skautíku, už sám posoudit, jak dalece jsem pravý básník. Já to nevím, tak jako nevím, mnoho-li jsem dnes už pil. A dnes je neděle a já měl velkou mši a je dnes Panny Marie Růžencové a já celé dopoledne byl hladem, počínaje od půlnoci, lačen a žízniv od půlnoci do poledne, ač teprve o jedné hodině po půlnoci jsem šel spát - ale už o šesté jsem byl vzhůru a divím se tomu, jak může člověk žít, když tak pozdě jde spát a když tak záhy vstává a když to trvá víc než 50 měsíců - Bůh ví, jak dlouho to trvá, nikdy v celém životě svém jsem nevěděl, jak dlouho to trvá - já najednou daroval všecko, i duši svou i spasení své a nikdy jsem nevěděl a nepočítal, jak dlouho to trvá, a říkají, že blaženost, anebo zatracení může trvati po celou věčnost. La douleur est notre unique noblesse. To je totéž, jak říkal Otokar Březina po anglicku: |
Splendid isolation. Po česku, pro mne, to znamená věčné zatracení.
Skautíčku, až budeš mluvit s prof. Antonínem Prokšem, řekni mu, že jeho sestra si přála čistého, měkkého hadru na utření svých rtů, když chrchlala chuchvalce krve, ale nedocílila toho, nebot' v celém Tasově nebylo čistého a měkkého hadru na otírání jejich rtů, takže své rty otírala do starého, špinavého, smradlavého hadru, který byl sám sebou a ssedlou krví tak tvrdý, tak hrubý a tak sprostý, že si jím své rty jako brouskem ostrouhávala a než jsem si uvědomil, jak bych jí mohl pomoci k hadru čistému a měkkému, zrovna ten den vydechla svou duši a já jsem po její smrti ve svém domě v jedné skříni objevil celou serii čistých a měkkých utěrek, tak čistých a tak měkkých, jakoby je byla šila a prala sama svatá Veronika! Ale omluv mne, Skautíčku, před přítelem Antonínem Prokšem a řekni mu, že jsem právě skládal a psal tuto nešťastnou knihu. A také panu prof. Antonínu Prokšovi řekni, že toto místo po koncertním pianinu Pavly Kytlicové není prázdné:
Hudbu říjnových paprsků podložila jsem textem májových písní
V Tasově 7. X. 1934
Jakub Deml |
|
|
Druhého září 1934 mluvil jsem v Praze v Československém rozhlasu na thema: Život, jak já jej vidím. Když jsem potom přijel domů, čekal mne tento dopis: Náš básníku! Děkuji Vám za dnešní Vaše slova lásky, odvahy a krásy, zvěstované rozhlasem. Děkuji Vám za posilu, kterou duši přinesla! Slzy, které jsem místy jen násilím zadržoval, byly slzy radosti i lítosti. Slzy radosti z živé lásky, nesené živým slovem, slzy lítosti - jako po očištění. Radio hraje dále, právě Dvořákovu baladu pro housle a mně se nechce ani pohnout, abych nezaplašil krásu, která mně usedla v duši. "Život je víc než dobrá pověst!" Jak chápu ted' mnohé, čemu jsem dříve nerozuměl. A v nepochopení člověk plenil jako dítě nebo barbar (barbar je dospělé dítě). Nevědomost však nehřeší. A je jí odpuštěno - ? Přeslechl jsem, kolik máme milionářů - je jich však dost, aby se všichni lidé měli obstojně. Jak málo však máme skutečných básníků a nevážíme si jich. Může nám býti tato vina odpuštěna?! Buďte pozdraven básníku vzníceného srdce a bohabojné duše! B. M. P. Ve Velkém Meziříčí 2. září 1934 v 9.30 hod. |
||
|
9 
|
||
|
Pane B. M. P., dnes máme 11. září a já celé dopoledne hledám mezi svými papíry dopis pana Dr. Miloslava Novotného, bibliotekáře Musea království českého. Za celé to půldne dopisu toho jsem nenašel, ačkoliv ještě v těchto dnech komusi jsem jej dal čísti. Pane B. M. P., Vy nemůžete mít ani tušení, co pro mne znamená dopis pana Dr. Miloslava Novotného, bibliotekáře Musea království českého. V tomto dopisu pana Dr. Miloslava Novotného, bibliotekáře Musea království českého, je tolik sprostoty, tolik nízkosti a tolik špíny, slovem tolik opovržení k mé osobě a tolik upřímného zájmu o mé dílo, že ani jediný z mých dnešních přátel nemůže pochopiti proč jsem dnes tak veselý. De facto jsem na smrt smuten, poněvadž nemohu najít mezi svými papíry ten sprostý hanopis pana Dr. Miloslava Novotného, bibliotekáře Musea království českého. Má ubohá duše touží a žízní po špíně, tak jako duše ctnostné a zbožné křesťanky touží a žízní po čistotě a cudnosti a po svatém pokoji ode všech chlapů. Pane B. M. P., dokud nenajdu ten sprostý, ten nízký, ten jedovatý dopis pana Dr. Miloslava Novotného, bibliotekáře Musea království českého, nečekejte ode mne žádného rozhřešení. Vy, milý pane B. M. P., máte jedinou naději: seberte po československé republice všechnu sprostotu a všechnu nízkost a všechnu špínu |
a hoďte mně to všechno na hlavu, všechno to, co o mně řekli staroříšský Josef Florian
a jeho věrní vasalové: Jaroslav Durych, Antonín Ludvík Stříž, Ježíš Maria Braito a jeden jediný osel -
a mohu Vám odpustiti. Dokud neseberete v ČSR všechnu tuto špínu a nehodíte mně ji na hlavu, nemáte žádné naděje,
že bych Vám mohl odpustiti. Čím více špíny o mně seberete a čím více špíny na mou hlavu hodíte, tím milejší
budete mému srdci a tím spíše můžete doufati, že Vám odpustím. Vy totiž se mně vyznáváte z jakési viny.
Milý pane B. M. P., musím Vám říci, že se na Vás vůbec nezlobím. Abychom se na někoho zlobili, k tomu je potřeba,
abychom ho milovali. Ale Vás já vůbec neznám, jak tedy můžete očekávati, že Vás budu milovat? Nikdy jsem Vás neznal,
poněvadž nikdy jste mi nedal tu příležitost, abych Vás miloval.
Vy milý pane B. M. P. myslíte snad, že mám nějakou moc a že snad si na světě ještě něco přeju; nuže, vězte, že nemám vůbec nejmenší moci a že si na světě naprosto ničeho nepřeju. Přeju si jenom toho, aby ke mně nikdo nechodil, aby mne nikdo nenavštěvoval, aby mně nikdo nepsal, aby mně celý svět nechal, na pokoji a jestli přece někdo mne miluje, aby si nechal svou lásku pro sebe a posílal mně jenom peníze. Pro Boha Vás prosím, pane B. M. P., neobtěžujte mne svou láskou! Nevím, kdo jste, nemám tušení, kdo jste, ale myslíte-li to se mnou vážně |
|
| 10 |
11
|
|
|
posílejte mi měsíčně ze své gáže 10 Kč až do mé smrti. Pohřeb totiž velmi ochotně
zadarmo mně vystrojí církevní a světská vrchnost a všichni ostatní, kteří mne nenáviděli. Já nemám ve své duši žádné nenávisti,
já tam mám něco daleko horšího, já tam mám lhostejnost, naprostou a dokonalou lhostejnost, kterou mně darovali a kterou až do
dneška a na věky mne častovali mužové a ženy českého a německého národa. Nejsem dnes ani jednomu člověku vděčen.
Nemám dnes ani k jednomu člověku úctu. Já se přetvařuji a dělám zdvořilého, ba uctivého a vděčného, ale já nemám ani
k jedinému člověku úctu a tajně prosím Boha, aby mne ani jediný člověk nenavštěvoval a aby byli všichni ke mně
upřímni, to je, aby mne nikdo nenavštěvoval a aby mne nechali pokojně umřít.
Ještě ke mně někdo chodí, takový Skautík na příklad, ale já tajně prosím Boha, aby ani on ke mně už nechodil, a on to nemůže pochopit, protože je o 30 let mladší, a takový člověk nepochopí, že může být na obtíž. Bože můj, Bože můj, dej mi smrt, při které by nebyl ani jediný člověk! Já jsem uctivý a zdvořilý ke každému, ale kdyby lidé věděli, jak těžká mi je tato uctivost a zdvořilost, utíkali by ode mne a prosili by mne, abych jim odpustil, že jejich stín padl na mou cestu. Pane B. M. P., Vy nemáte a nemůžete mít ani tušení, co já trpím a to jest jediná omluva |
Vašeho dopisu. Neboť kdybyste měl tušení o tom, co já trpím, Vy byste se okamžitě zřekl
své kariéry a přišel byste ke mně a na kolenou a v pláči a se sepjatýma rukama byste mne prosil, abych Vám dovolil čistit
moje boty. A Vy byste to udělal a kopl byste do své ženy a šel byste ke mně a čistil byste mně boty a jako pes
lízal byste mně ruce za tu milost, že mně můžete čistiti boty.
Jak vidíte, pane B. M. P., začínám ve svém životě také jednou žertovat, je přece patrno, že nemluvím vážně, neboť jsa knězem, nemohu přece nikomu radit, aby kopl do své ženy, když přece miluji Pannu Marii a v každé ženě, jsa Jakub Deml, miluji Pannu Marii - mimo to přece takový Skautík nemůže mně býti na obtíž, on, který mně obětoval svou kariéru a kterého mně darovala Pavla Kytlicová, on je mi od ní jediným věnem - víte, co to znamená? Pane B. M. P., jedno jediné bych Vám přál, abyste měl tušení, kdo byla Pavla Kytlicová. A jedno jediné Vám řeknu: Kdyby se mně všechny ženy celého světa vysraly na hlavu, odpustím jim tuto neslušnost pro jedinou ženu, která mne milovala, a mne, díky Bohu, milovalo více žen, ale nejvíce ze všech Pavla Kytlicová. Moje matka milovala mne jako dítě, neboť když umírala, byl jsem ještě dítětem, ale Pavla Kytlicová milovala mne už jako muže a ku podivu, milovala mne jako matka. V celém svém životě u žádného |
|
| 12 |
13
|
|
|
člověka nenašel jsem tak hlubokého a tak širokého porozumění pro své dílo a pro své neřesti jako právě u Pavly Kytlicové.
Co tyto řádky píšu, ona je přítomna, neviditelná, a vnuká mi, co mám psát. Přes to přese vše vniká do mého psaní příliš
mnoho takového, co ona mi nevnuká. Je to jako ve vlhkém bytě; zdi jsou z dobrého materiálu a také je stavěli velmi
dobří zedníci, ale ze spodu ze země táhne se do těch zdí vlhkost, poněvadž tam dole v té zemi jsou skryté prameny.
Pane B. M. P., až pochopíte, že moje vlastní umění a poslání nespočívá v tom, abych mluvil a psal, nýbrž v tom,
abych mlčel, teprve potom můžeme spolu mluvit a snad se i spřátelit. "Až budu povýšen, všechno potáhnu k sobě",
si exaltatus fuero, omnia traham ad meipsum (Joan. 12, 32). Bůh chtěl,
abych byl exaltovaný.
Moje strašné neštěstí nespočívá v tom, že jsem exaltovaný, nýbrž v tom, že se už neumí latinsky a že mně zemřela Pavla Kytlicová.
Až budu povýšen, všecko potáhnu k sobě. To je proroctví, které se naplňuje. Proč ode mne žádají takovou děsnou čest? A proč jsi mne opustil, Bože můj? Na svém stole nacházím lístek a inkoustovou tužkou je na něm psáno: Dokonalý Němec je mystikem, dokonalý Francouz racionalistou. 29. VI. 1921 řekl mi toto slovo Otokar Březina. A v tom je celá moje naděje, sláva mého života |
a hořkost mé smrti. Vidíte, už falšuji, neboť bylo mi vnuknuto: hořkost mé
smrti a sláva mého života. A já to přehodil, neboť moje zdi táhnou vlhkost.
Včera celou noc jsem nespal. Přítel MUDr. Jan Štourač předepsal mi jakési kapky na ochromení srdce, správně vyšetřiv, že jsem exaltovaný. Cardiazol, brom, ether a čerta ďábla. Nikodemů měl Kristus dost, mně se chce z nich zvracet a blít, tolik jich je. Skautík také říká, že je to k blití. Zum Erbrechen. Lituju, že jsem nebyl aspoň ženou. Kdybych já byl ženou, zamiloval bych se do Jakuba Demla. Ale kdyby Jakub Deml byl ženou, jistě by byl porodní asistentkou, jistě by si nic lepšího nepřál. Tuhle toto čsl. literární kritika sice tuší, tak jako svině tuší selské primitivní záchody, milujíce čerstvé hovno - vidí, tuší, tuší, vidí, ale interpretace je docela prasečí, vepřová, nefrancouzská, negermánská, sviňská. Co se dá dělat? Umřem. Et si exaltatus fuero, omnia traham ad me ipsum. Kdyby se ještě umělo latinsky, vědělo by se, že jest propastný rozdíl mezi omnia a mezi omnes. Nebýti tohoto rozdílu, byl by mohl říci Kristus: Bože můj, proč jsi mne opustil? Nakonec tedy nezbývá člověku ani jediný člověk, ani Skautík. Pane B. M. P., považujte si toho, ještě nejsem tak opilý, abych o Vás nevěděl. Vy pořád sedíte |
|
| 14 |
15
|
|
|
přede mnou a prosíte mne za odpuštění. Uklidněte se konečně, prosím, nemám
Vám co odpouštět. Nevím, jaká je Vaše finanční situace. Dobře jste se oženil? Máte vysokou gáži? Mohl byste mi
měsíčně posílat pravidelně 10 Kč? Pro Vás je to snad mnoho, pro mne v jediném případě velmi málo, ale stačí.
Byl jste už v Nizze při karnevalu? A viděl jste tam toho nádherného osla, který hýkal jako když vrže stará pumpa a proti všemu přírodopisu umíral s protrženým hrdlem jako slavík svatého Bonaventury? Potom že je potřeba nějakého Roberta Mädra, anebo Konnersreuthu! Věřící člověk nepotřebuje vůbec žádného zázračného krvácení, žádných redakcí a žádných stigmat - stačí mu jeho vlastní bláznovství. Pane B. M. P., vrátíte-li mi čest, která náleží mně a která mně vždycky náležela, bude Vám mnoho odpuštěno. Ale co více: mnoho uslyšíte a ještě více uvidíte. Uvidíte tolik, že vstoupíte do Bratrstva mlčících. Včera celou noc jsem nespal. Teprve o 6. hodinách ráno jsem usnul. A sotva jsem usnul, měl jsem podivný sen. Zdálo se mi, že jako na trůně vidím krásnou ženu, byla také vznešeně oblečena a byla mnohem, mnohem zdravější, než bych se byl nadál. Promluvila ke mně po německu, jenže já německy dobře neumím a od včerejška je to už příliš dlouhý čas pro mou paměť, vím jenom, že řekla slovo Erledigt, |
a když jsem se probudil, podivil jsem se tomu, že řekla toto slovo, neboť mně je toto slovo docela neznámo, moje němčina je docela dětská
a v řeči dětské slovo Erledigt je docela neznámo. Ona řekla, pokud si pamatuji: Für diese Zeit ist alles erledigt.
A já jsem tomu rozuměl takto: Netrapte se už, to všechno je za námi pro všechen čas, to byl můj blud a nebylo by spravedlivo,
abyste ještě trpěl. Možná, že jste toho zasloužil, co jste trpěl, ale už toho nezasluhujete, vidíte, že Vás mám celkem ráda,
že s Vámi mluvím, a to už znamená mnoho, že s Vámi mluvím; že s Vámi vůbec mluvím, neboť já s každým mužem nemluvím.
A ted' mi řekla nějakou větu: Die Hauptsache ist die Tugend. Já nepřišel nikterak do rozpaků a povídám jí po německu,
docela primitivně dětskou němčinou českého dítěte: Ja, natürlich, die Tugend, jedoch wenn ein Vogel fliegt, denkt er nicht an den Flug,
sondern an das Ziel seines Fluges!
Bože, kdybych toto já uměl říci po česku, co bych za to dal! Jenže Pavla Kytlicová umřela a v celém českém národě neznám ženy, která by byla schopna uvidět hrůzu mé samoty! Teprve dnes náležitě, krutě rozumím slovu Otokara Březiny: "Naše duše marně hledá své sestry." Für Ihre Gesundheit und für Ihr Wohlergehen bin ich ganz und gar nicht verantwortlich. To je německá interpretace verše Březinova, pokud já |
|
| 16 |
17
|
|
|
německy vůbec umím, a píšu to německy, poněvadž česky - pro koho to psát? A německy:
pro koho to psát? A latinsky: pro koho to psát? A proč vůbec ještě psát? Proč mluvit?
Ke komu mluvit? Ať se přihlásí člověk, který si ještě přeje našeho slova! Ale ať to potvrdí
svou hlavou (dokonalý Francouz je racionalista) a ať to zpečetí svým srdcem (dokonalý
Němec je mystikem), ať nám obětuje svůj život, tak jako my jsme jemu obětovali svůj
život. A když jsme Ti obětovali svůj život, co Ti ještě můžeme obětovat? Řekl jsem Ti: Já
mám jenom to, co Ti mohu dát, ale Ty už ode mne nic nechceš. Řekl jsem to všechno v plurále,
ale ani živá duše mně neodpověděla. Naše duše marně hledá své sestry.
Růžena Svobodová byla velmi ušlechtilá a velmi moudrá žena, ona byla přesvědčena, že člověk ubližuje, až když trpí. Pane B. M. P., stal byste se obětí nejobludnějšího bludu, kdybyste se domníval, že se na Vás hněvám. Jsem od Boha nadán výjimečnou zapomnětlivostí, takže na př. div mne neraní mrtvice, když mně někdo děkuje za něco dobrého, co prý jsem mu prokázal. Před týdnem přišel jsem v Náměšti do hostince pana Stloukala a stojí tam nějaký pán a podávaje mi ruku, povídá: „Tak jak jste se měl v Karlových Varech?" - Jak víte, že jsem byl v Karlových Varech? - „Vždyť jsem tam |
s Vámi mluvil, já jsem Mládek, což mne neznáte?"
Vidíte, pane B. M. P., pan Mládek se mnou v těch Karlových Varech před kolonádou mluvil a bylo mi to neobyčejně milé, že se ke mně ještě vůbec někdo hlásí a nad to před „světovým forem" a za bílého dne a kromě toho můj krajan, tedy člověk, který všechny moje špatnosti dopodrobna zná - a vidíte, on se mnou mluvil a já ho vůbec neviděl. A když už jsme se tak sešli, milý pane B. M. P., ještě Vám něco povím, neboť není jisto, jestli se ještě kdy shledáme. Vy tedy si myslíte, že jste mi nějak ublížil a bezpochyby vás to trápilo i ve svědomí. Ale tyto výčitky svědomí nejsou nikterak důkazem Vaší křivdy nebo Vaší viny, podle mého soudu jsou jen znamením Vaší ušlechtilosti. Já přece nejsem Josef Egyptský, aby mne hodili do cisterny pro něco dobrého, že? Ale přece jenom Vaší zásluhou a také na hřbetech velbloudů dostal jsem se k žírným břehům Nilu a měl jsem do sytá všeho, zatím co bratři moji tam v Kanaan strádali hladem. Pravda sice, že raději snášeli ten hlad, než by byli na sebe vzali mou hanbu, jak jsem ji na sebe vzal já - a vidíte, pane Bohumile Ptáčku, já to udělal rád a ve svém utrpení jsem nezakolísal. V životopise svaté Felicity 6. března čteme tyto věty: Cumque in partu laborans doleret, ait quidam de custodibus: Quae sic modo doles, |
|
| 18 |
19
|
|
|
quid facies, objecta bestiis? Cui lila: Modo ego patior, illic autem alius erit in mé, qui patietur
pro me, quia et ego pro illo passura sum.
V „Mém Očistci" na str. 65. můžete čísti: Jedna taková osoba zvolala ve svých mukách: Kdo to za mne trpí? A jiná osoba jí odpověděla: Blahoslavený ten, za koho trpíš! Pane Bohumile Ptáčku, možná, že se už neuvidíme, něco Vám řeknu: Vy, Vy, Vy máte velikou zásluhu o mou lítost, které každý člověk potřebuje k životu věčnému. Letos na Boží hod vánoční viděl jsem v Sarajevě onu křižovatku a ono místo, kde Princip před 20 lety na Petra a Pavla zastřelil Ferdinanda ď Este. Na tom rohovém domě, u něhož se to stalo, je mramorová deska s nápisem: Na tomto místě otevřel Princip národu svobodu. Nic víc. Vy pane Bohumile Ptáčku, jste hrdina. Vy jste něco udělal a nevěděl jste o tom, ale Vy jste to udělal. Velikost Principová ukázala se teprve, když jeho národ setřásl syfilistické jařmo Habsburků. Velikost Vaše, bohužel, neukáže se nikdy, poněvadž já jsem vázán zpovědním tajemstvím a kromě mne jiného svědka své slávy nemáte. Příteli Bohumile Ptáčku, nedělejte si z toho nic. Vy prý jste básník. To jsem nevěděl, nikdo také mne o tom nepřesvědčil, neboť jsou básníci, tak jako ženy, anebo jako moučníky a kompoty, kterých já vůbec nepotřebuji. |
V českém národě mne nikdo nemůže znát, protože „jsme národ malý" a ti, kteří mne dobře znali, pro mne umřeli a tak od své vlastní krve a od svého vlastního lidu už nic nečekám, jsem také na to už stár, abych ještě něco čekal, mne už to naprosto ani nezajímá, co mne od života, anebo od mého národa ještě čeká, ale v jazyku našich šťastnějších spojenců znělo by to asi takto: Monsieur l'abbé, Vous n'avez pas besoin d'une bien-aimée. Vous avez besoin seulement d'argent. Novotný, bibliotekář Musea království českého, nevěří, bohudík, že peníze jsou také ještě jinde než u milenky. On pan Dr. Miloslav Novotný, bibliotekář Musea království českého, tak jako já sám, je přesvědčen, že jediný tvor na světě, který dostává všecko, je právě milenka. Pro Boha Vás prosím, kde tedy má chudý člověk přijít k penězům? Řekl jsem Otokaru Březinovi, že můj dobrý přítel je na Slovensku, aby se naučil slovensky, protože je profesorem a potřebuje slovenštiny. Otokar Březina tehdy velmi mime se usmál a řekl: „Kdo se chce naučit rychle a dobře cizí řeči, ať se zamiluje do ženy toho cizího jazyka!" Pane Bohuslave Ptáčku, básníku, něco Vám řeknu, poněvadž není jisto, že se ještě někdy uvidíme. Kdybych měl tolik peněz, co jich potřebuji, řekl bych Vám s jistotou, že se do 24 hodin uvidíme. Pane Bohuslave Ptáčku, já bych k Vám |
|
| 20 |
21
|
|
| seskočil s letadla a to letadlo by muselo startovat v Tasově u mého domu na střeše mé besídky, o které bych Vám dovedl napsat román, že by nad jeho krásou žasli čtenáři jazyka nám nepřátelského, poněvadž mám kapsu - víte? a poněvadž mám oči... Je to nejsurovější Boží dar. Ježíši, slituj se nad mou bídou, abych dopověděl, než doletí můj aeroplan, a potom to všechno shoří a mezi zapletenými dráty v kostře toho nejšílenějšího letouna najdou naše zuhelnatělá těla. To jest moje a Vaše tělo, neb jsme básníci. Nebojte se, já dobře konservuji, sama Pavla Kytlicová naučila mne zavařovat ovoce, ne, že by to byla chtěla, ale já jsem to tak odkoukal: jí se meruňky a třešně a švestky a hříbky nikdy nekazily. A víte, čím to? Pavla Kytlicová velice přesně rozeznávala tyto invokace loretánských litanií: Matko nejcudnější! Matko nejčistší! Matko nejčistotnější! V jazyku tennistů, footbalistů a skautů toto všechno jaksi splývá, od té doby totiž, co se zavrhla klasická filologie: neboť přesně od té doby nemůžete se domluvit ani se svou milenkou. Tancoval mládenec s dívkou a při tom tanci jí zašeptal: Slečno, Vy jste můj ideál! Ona mu na to; „Mlčte, ve sviňáko!" Byla to Horačka, tedy má krajanka a odbírala nějakou tu ilustrovanou „Hvězdu" či „Moravanku" a tam mezi inserty doporučoval se jakýsi ochranný prostředek pod |
tím názvem. My básníci jsme na tom zle, když jsme se volky nevolky museli zříci ideálů.
Šílenci. Víte přece, jak to začíná! Básníku Bohumile M. Ptáčku, Vy nejste básníkem pro to, co jste dosud napsal a natiskl, nestojí to všechno za nic, ale Vy ještě něco napíšete a to bude veliké. Víte, milý kolego básníku. Vy se ještě naučíte mlčet a Vy ještě jako Nekolný nebo Frištenský budete uštědřovat facky. Já Vám něco řeknu příteli Bohumile M. Ptáčku: teprve je půl dvanácté a já už načínám čtvrtou číši a syrovátku já nepiju: považujte si toho, že to tíkám jenom Vám a na prvním místě Vám, neboť já nepotřebuji milenku, já potřebuji jenom peníze a potom budu mít milenek, co budu chtít - básníku, kolego, plačte nad sciplým psem. Já měl psa, byl to dobrý pes, ale já mu dával žrát jenom ambrosii a on mně na to pošel. Vy ovšem nemůžete mít ani ponětí, co se okolo mne děje. Včera večer jsem byl u jedné umírající ženy. Přišel za ní její bratr a aby sestru trochu povyrazil, vypravoval o Lujzovi Kovaříkovi, který u něho sloužil za pasáka před 40 lety. Největší svátek v Tasově je „pot", t. j. 29. červen, Sv. Petra a Pavla. Dnes už to také nestojí „za fajfko tabáko", jak se říkalo u nás před světovou válkou, ale tehdy před 40 lety byl |
|
| 22 |
23
|
|
|
„tasovské pót" událost velmi veliká: „na městečko" kromě jiných dober a slastí prodávaly se
také „viksovany jelita", bylo to jelito z hovězího střeva a naplněno bůhví jakou krví a v té krvi
nebyly ani kroupy, nebylo v ní nic, leda trochu soli a kmínu, proto ta jelita byla černá a leskla
se jak holínky a fixumfertyk i s usmažením prodávala se za 2 krejcary. Na řece Oslavě
v tasovské farnosti bydlel občan Špaňhel, člověk zřejmě exaltovaný a tak trochu podobný Jakubu
Demlovi. Bylo to zrovna na „tasovské pot", Špaňhel povídá: Kleci, vidíte tudle ten rénčák?
A ukázal klukům stříbrnou zlatku. Tenkrát před 40 lety byly to peníze. Vidíte tudle ten rénčák?
Já si na ňé tudle to noho stopno a gdo mně je zpod ty nohe vedrápne, ten si ho muže vzit!
Kluci se pokoušeli o ten rýnský, ale Španihel třímal v pravici sukovitou hůl a tou holí odháněl od své nohy kluky jako plácačkou mouchy. Všichni se vzdali naděje a padlo mnoho ran, ale Lujza Kovářikuj nešetřil své hlavy a svých zad a nakonec ten stříbrný „rénčák" zpod nohy Špaňhelovy přece vyrval. A když ten stříbrňák už v hrsti měl, pustil se s ním přes žito, neboť bylo to v polích za humny, a milý Španihel pustil se za klukem, protože svou sázku nemínil vážně. Klukovi podařilo se utéci a poněvadž jeho „Ideálem" byly tehdy rohlíky, postavil se před opálku, na které se prodávaly rohlíky a snědl všechny, které ležely na té opálce. Když je |
všecky snědl, bylo jich devět, prodavačka otevřela šuplík a povídá: Mám jich tade ešče
dost, jen scít! Ale Lujza Kováříka odešel užít i jiných rozkoší: koupil si nějaký ten koňský
párek, třešně, sodovku, marcipán, keseló vokurko a naposled se vozil tak dlóho na rynglšpilo,
až celou stříbrnou zlatku utratil. Po noci dostavilo se ráno 30. června, což je den,
kdy v Tasově mohou zmrznout i brambory.
Hospodář jde budit Lujzu, ale Lujza nevstává, Lujza o sobě neví, přítel František povídá jako
na omluvu a jako na vysvětlenou: Lujza bel podělané z předo i ze zado, ani ne tak vod
toho rynglšpilo jako vod toho střibrnyho renčáko!
Tohle toto se rádo povídá, když sestra umírá, ale je to potom ještě horší. Býti židům židem, aby židy získal a pohanům pohanem, není snad tak těžké a zlé, jako býti komediantům komediantem, když je srdce v roztočeném šrotovníku nenávisti a opovržení. Síla setrvačností překonává sílu inteligence a rozumu. Ve své vůli má žena vždycky pravdu před Bohem, ale v pravdě nemá nikdy pravdu, proto dí svatý Pavel: Žena muži poddána buď! A jenom Panna Maria směla říci: Muže já nepoznávám. Myslíš-li, že mne nepoznáváš, sama sebe klameš a pravdy v tobě není. Jdeš-li o půlnoci kolem hřbitova, anebo hlubokým lesem, ticho tě děsí; ale dáš-li se do zpěvu, anebo začneš-li pískat, abys toho ticha |
|
| 24 |
25
|
|
|
neslyšel, voláš na sebe lupiče a vrahy: co je
lepší a co je horší?
Pane Bohumile M. Ptáčku, život básníka je hotové peklo, poněvadž mu dali dětskou nevinnost a zasvětili ho v tajemství prvopočátečního hříchu. Žádná žena mu neodpustí, že hned v kolébce nevypíchli mu oči a žádný muž mu nepromine ironii jeho mlčení, když on jediný klidně spí na lodičce uprostřed mořské bouře. Musejí ho burcovat, neboť jeho sen je tak krásný, že se mu nechce bdít, volají na něho, křičí mu do ucha, tahají ho za nohy, třepou mu ramenem, mlátí mu do zad pěstmi, bijí ho po obličeji zasraným koštětem, všechno nadarmo: leží jako mrtvý a je mu tak dobře. Kdyby ho hodili do moře, ryba ho vyplivne na břeh; kdyby jej uvrhli do plamenů, vzletí jako pták a ztratí svá léta. Ale byl tam jeden záhadný člověk (mohl bych ho vymalovat) a ten povídá: Nechte ho mně, nechte ho mně! A když všichni ustoupili, připlížil se po špičkách k spícímu a zašeptal mu do ucha, že pro hukot těch vln ani sám sebe nemohl slyšeti: Tvůj sen je lež a já ti ji ukáži! Spáč vytřeštil oči, podíval se na záhadnou tvář, smrtelně zbledne, vyskočí na nohy, zaúpí a houp přes palubu! Ve světle blesku bylo ho vidět padnout do chřtánu vln a nikdo vícekrát ho nespatřil a lidé měli od něho pokoj. Já nemám co říci: Bože, to zpívá Tichý oceán a nikdy bych si byl nepomyslil, že moře, tichounké, plným sluncem |
ozářené moře může býti tak bezútěšné. Ani sám Anděl Hospodinův, kdyby se teď vedle mne postavil, mne
nepřesvědčí, že tam naproti za horizontem je
ještě nějaký břeh. Jak dlouho je možno vdechovat a vydechovat plameny?
Jak vidíte, pane B. M. P., dosud ještě žertuji, je mi dobře, jak mi ještě v celém životě mém nikdy nebylo, nebojte se, [ všechno Vám vysvětlím, i to, kterak Panna Maria měla naspěch a musela zdržovati Svůj Porod, poněvadž „nebylo místa v hospodě". Ale já jsem na tom nepomyslitelně lépe, neboť pro mne už je místo jenom v hospodě! Pane B. M. P., já mohu rodit jako králice a jako krysa, všechny městské kloaky a všechny kanály pod šachtami jsou mně k disposici, nejsladší jsou asi záchody české aristokracie a katolických prelátů, tam by našinkyně přišla přece jenom k lepšímu soustu ve svém šestinedělí, také klosety katolických senátorů nejsou bezpochyby k zahození a vůbec kulturních pracovníků, kterým tolik na srdci leží mravnost národa a neporušenost panen a posvátnost běžící koalice a wertheimek. ] Pane B. M. P., sám Bůh Vás tehdy v roce 1930 poslal do mé cesty, neboť jste byl příčinou mého největšího štěstí a dnes Vám mohu říci poslední stadium dantovské otázky, podle něhož autor „Božské Komedie", ctitel pozn.: [ ... ] Text označený závorkami byl v 1. vydání na tomto a dalších
osmi místech začerněn cenzurou (str. 29, 39, 56, 60, 84, 95, 116, 126).
|
|
| 26 |
27
|
|
|
Beatrice a Panny Marie, byl veliký prasák a ještě větší sviňák. Byl to, jako Paule Verlaine, člověk eroticky perversní.
Už v „Notantur Lumina" pravím: Pochytejte hvězdy, poskvrnily se všecky! Ten rys povahy Dantovy
objevuje se teprve po 600 letech, kdežto o takové Boženě Němcové už hned po 60 letech,
poněvadž Čechové jsou vědecky pokrokovější. Nejen my, nýbrž Slované vůbec,
vždyť i o Dostojevském se píše, že měl rád přirození malých děvčátek, sic jinak prý by to byl ve svých
románech nemohl tak pěkně popsat, a Poláci prý to dělají tak: když je hotel zasviněn a od
základů až do podkroví plný hoven, oni prý to nevykydají, nýbrž nechají tak a hned vedle
postaví z brusu nový čisťounký hotel. Tolik jsem se dověděl tam, kde jsem se to dovědět
neměl, jsa vázán slibem čistoty. Goethe měl celou řadu milenek a tak mnohá vznešená
Němka lituje, že ji postihl osud, minout se s geniem.
Pane B. M. P., když Kristus umíral na Kalvárii, zatmělo se slunce a v Athénách Dionysius Areopagita, praotec katolických mystiků, vida toto zatmění, řekl, neznaje Krista: Buďto svět se řítí v trosky, anebo umírá Bůh! Aut Deus naturae patitur, aut mundi machina dissolvetur. Vidíte, já ještě žertuji: Buďto se blíží konec světa, anebo Bůh trpí. Rozhodně, rozhodně, rozhodně: Bůh trpí - ale co já s tím mám dělat? |
Moje matka byla přece svatá, také moje první
milenka zemřela šílená a Pavla Kytlicová obětovala za mé slovo celý svůj život a celé své
spasení tak, jako Maria z celého srdce obětovala svůj život Kristu Veleknězi: Bůh jistě
trpí, já to cítím, já to vím, ale co j á s tím
mám dělat? Přece jsem jenom staropensista kaplan, to přece není žádná veličina: proč,
proč, proč tedy já, zrovna já mám to vědět a tak nestydatě cítit? Ale tak nestydatě, že na
žádné kurvě se to ještě tak neukázalo! Bůh asi trpí, poněvadž tuhle tomu nemůže rozumět
člověk. Co chcete od ženy, vy slavíci noci, když si nemůže pomoci Bůh? Scípněte, scípněte jak prašiví psi,
neboť trpí-li člověk, netrpí Bůh.
[ Pane B. M. P., to je Vám komedie, to je Vám sranda! Já bych Vám něco řekl - počkejte chvilku - počkejte třicet let, až Vás někdo kopne, protože, inu - protože Vám není 33 let, jak bylo Ježíši Kristu, když naplnil svůj věk. Když mně bylo 33 let, já měl lásku. ] Počkejte, pane B. M. P.Já opravdu nevím, co zmůžete: jestlipak jste pěstoval tělocvik a sport? Víte? Víte, pane B. M. P., víte? Moje snopy zmokly, dvě léta na ně pršelo, já prosil Boha, aby to byla potopa světa, ale svět zůstal světem a moje snopy rostly, moje snopy pučely, moje snopy kvetly, moje snopy měly klasy a ty klasy měly zrna a ta zrna zase mokla a zase pučela |
|
| 28 |
29
|
|
|
a zase kvetla a zase měla klasy a tak do nekonečna a já ani ve svém hrobě nemám pokoje,
poněvadž ustavičně prší, jen se leje a moje, moje obilí ustavičně roste a já nemohu sklidit ani
jediného snopku, protože není slunce! Slunce se zatmělo a svět se rozpadá a Bůh trpí: ale co j á
s tím mám dělat? Což pak j á jsem stvořil slunce a což pak j á napájím mračna? Proč mně
tedy nedají pokoj a proč říkají - Bože, v jaké řeči to říkají, když já tomu naprosto nerozumím? -
proč říkají, Wir sind nicht verantwortlich für Ihre Gesundheit und für Ihr Wohlergehen?
I řekl Hospodin ke Kainovi: Kde jest Ábel bratr tvůj? Kterýž odpověděl; Weiss nicht, bin nicht
verantwortlich für sein Wohlergehen (Genesis IV., 9). To se mne vůbec netýká, protože mně se
vedlo vždycky dobře, takže už tehdy, když jsem byl ještě studentem, já měl zvláštní denník a do
toho denníku zapisoval jsem si jenom veselé anekdoty, když mně bylo nějakých 15 let - ach
Bože! Proč trpíš? Vždyť jsi všemohoucí: proč tedy mně necháváš tak sprostě v takové hanbě
umřít? -
Sbohem, pane B. M. P., my se už víckrát neuvidíme, z celého srdce Vám odpouštím, když myslíte, že jste mi křivdil, ale já tomu rozumím naprosto jinak: jestliže jste mi ukřivdil, Dieu soit loué! To nebyla naše věc. My nežijeme pro sebe. My nechceme žít pro sebe. My neumíme žít pro sebe. |
Počkejte, pane B. M. P., snad ještě něco Vám řeknu. Víte? Já Vám to nepovím, já Vám to zazpívám: Was ich gesehen hab', dass ichs wieder sehe: die Blüte Deiner Schönheit, den Beweis, dass ich bin -
Du verstehst: dass es Dir wohlergehe,
Du meines Todes Verdienst, Du meines Glaubens Sinn!
Pane B. M. P., počkejte, zazpívám Vám něco lepšího, ale to není píseň má, to zpívá Jan Vinař:
Kdo v noci propastech to zpívá hvězdami a z nekonečna dálek dýchá na mne? kdo přesladký se sklání nad námi a odhaluje marnost cesty klamné? Kdo v jitřních mlhách kráčí nad horami a srdce zve svou krásou nejtišší? kdo mluví, zpívá, trpí, pláče s námi a koho srdce naše neslyší? |
|
| 30 |
31
|
|
|
Ač ke svým přišel, přijali ho málo, kdo přijal však, mu světlo dáno darem a nyní hoří sám a chce by všecko vzplálo jen jediným a nejsvětějším žárem... Počkejte, mezi dveřima ještě Vám něco povím: ve francouzské „La Metropole" píše Georges Rouzet o mé knize „Dílo Felixe Jeneweina" a povídá o mně, že jsem „un de ceux qui connaissent le mieux l'oeuvre du peintre tchéque" a uvádí mne v jakousi souvislost s Hoffmannem a Edgarem A. Poem. To souhlasí. Bůh trpí. Když jsem se vracel z Karlových Varů, jako vždy, číhal na mne v Brně Oskar Reiner. To je jediný člověk z celého Velkého Brna, jenž mne zná. Je to takový druhý Skautík a je také medik. Pavla Kytlicová byla zvláštní ctitelkou archanděla Rafaela a tento archanděl má mnoho společného s medicínou. Když jsem o 1/2 8 přišel v Brně k sv. Jakubu do sakristie - to bylo památného dne 3. září 1934 - povídá mně kostelník: „Hledal Vás tady pan Reiner!" Byl bych se podivil, kdyby mne byl nehledal, ačkoliv nemohl vědět, že já přijedu do Brna... Šel jsem celebrovat a celebroval jsem u Sedmibolestné Panny Marie, to jest u Marie, která má v srdci meč a na klíně mrtvého Syna. Já vím mnohem víc, nežli se o mně ví. A když jsem po mši svaté šel se svým těžkým kalichem do |
sakristie, v levé lodi chrámu usmál se na mne Oskar Reiner, medik, jediný, jediný člověk z celého Velkého Brna, který mne miluje.
Spravedlivě mohu říci před Bohem, že tento nešťastný Oskar Reiner, medik, je jediný člověk z celé
diecéze brněn., který mne miluje. Však si to také odpykává a ještě odpyká.
Promiňte, pane B. M. P., že jsem Vás nechal chvíli čekat, ale přišel ke mně pekařský učeň, krk viňákem omotaný a tak hubený a bledý a s hláskem jako očistcová dušička nekřtěňátka a vůbec celý jako vymočené sladké dřívko, i povídám mu: Scel bes jabko? Že by chtěl. I donesl jsem mu svých jablek, kterých se už chytá hniloba. Už aspoň 2 metráky jsem jich rozdal. Někdo by myslil, že to dělám z přirozené dobroty srdce, anebo ze ctnosti, t. j. z lásky k bližnímu. Víte, co bych řekl takovému člověku? Du Schaf! Po česku: Ty jedna troubo! Já totiž myslím, že nejsou dvě trouby. Já totiž to své ovoce rozdávám nikoli z přirozené dobroty srdce, ani z lásky k bližnímu, nýbrž jen proto, že se mně kazí. Každým dnem se kazí. Má to zhnít? Jedné nestydatě bohaté mlynářce to také hnije, ale ona zavčas prodává, kilo po koruně dvacet. Sakra, to by bylo korun, kdybych nebyl trouba, t. j. kdyby nebylo ovce, což jest Schaf a bene distinguendum est: ovoce a ovce. Tady je vděčné pole pro F. X. Šaldu, je-li ještě na světě a pro Miloslava Hýska, Arne Nováka a pro |
|
| 32 |
33
|
|
|
všechny universitní pitomce. Také poněkud pro Josefa Floriana, který miluje srandu.
Pane B. M. P., já tomu pekařskému učňovi řekl: A nescel bes skyvko chleba s putró? On
mně na to povídá: já putro nesnese, já jo nemužo jest. Povídám mu na to: Ale já mám
putre dost a já bech ti jo dal rád! Chlapec zase odmítl. Věřil byste, pane B. M. P., že
někdo nesnese máslo? Což, někdo: ale hubený pekařský učeň! Pamatujete se ještě na
mou básničku o blatouchu? Víte co je to blatouch? Já myslím,
že se to jmenuje po německu Butterblume, my děti jsme tomu říkaly
Máslenička. Také moje nebožka matka tíkala tomu Máslenička.
Blatouchu, příteli včel, služebnic oltáře, bez tebe bych nerozumněl Proroctví, jež dí: Máslo a med jísti bude, aby uměl zavrhnouti zlé a vyvoliti dobré! Na místech, která nevysýchají, když všichni tvoji bratři a sestry hynou žízní, blyskotá kalich tvůj hlubokým leskem zlata jako kalich mešní o Božím Těle, a člověk se chvěje, že tvoje poupata každým okamžikem mohou rozpuknout a že se při tom stane veliké zjevení Krásy. Pane B. M. P., hovno se při tom stane, řeknou vám jen; - ale proč bych mrzačil drahý mateřský jazyk? Povím Vám to v jazyku Hittlerově: Euer Hochwürden haben von Gott die denkbar grössten dichterischen |
Gaben erhalten, jedech unsere Meinungen und Ansichten gehen im Grunde ganz
auseinander, so dass ich nichts für Euer Hochwürden tun kann.
Už jsem Vám chtěl říci, pane B. M. P., jak to bylo s tím Oskarem Reinerem, ale sotva jsem odbyl toho pekařského učně, chudáka, uviděl jsem svoje květiny a ty byly už tak ubohé, že onen pekařský učeň prese vše má ještě mnohem více naděje do budoucnosti než ony. Skautík mne jistě miluje jako sebe, ale zapomněl jsem mu z Karlových Varů každodenně psát, aby mně zalil za okny aspoň ty petunky, nemůže-li už zalévat celou moji zahradu, a tak, když jsem se vrátil z Čech, všechna moje okna byla bez květů... Ostatně, Skautík má pravdu: Nač a pro koho udržovati ilusi Krásy? O takové pitomosti nestojí ani Česká Akademie a Ministerstvo osvěty, natož Velkomeziříčsko! Mně však přece bylo líto květin, a tak já osel dnes jsem je ještě zaléval. Ten osel bude jakási metonymie za ovci, bezpochyby, neboť já ze zásady neužívám tropů a figur cizokrajných. Moje konve jsou těžké a kdybych ještě po druhé vydal někdy knihu „Z mého okovu", dal bych jí titul: „Z mé konve". Otokaru Březinovi velmi se líbilo pojmenování první, neb řekl: Slovo okov volil jste výborně, poněvadž připouští dvojí výklad; proto onen dřevoryt Karla |
|
| 34 |
35
|
|
|
Němce měl být obsahově docela jiný. Bránil jsem pana Karla Němce; řka, že tak jsem si to
přál já. Pan Karel Němec je jediný inteligent v Novém Městě na Moravě. A on je inteligent,
poněvadž mne nepovažuje za takového troubu jako profesor Fr. Jech z Moravských Budějovic,
ideový vůdce docela zbytečné Společnosti Otokara Březiny; já řku, docela zbytečné, poněvadž
konkuruje Kubešově třebíčské a již právem proslulé, červené i žluté sodovce a limonádě.
Kdyby z toho byla aspoň sračka, ale ono je z toho Enono. Kravám se musí dát žrát, aby byl
hnůj a aby se na polích rodilo: těma práškama se nic nedocílí, i když je před očima předsedy
poslanecké sněmovny odborně rozhazuje Kapinus. Pánové, já konečně odcházím ke svým
předkům a máte-li po mně ještě nějaké přání, jen řekněte. Já od Vás pro národ a pro Otokara
Březinu čekám jen tolik, co může dáti a poskytnouti blecha v podvlíkačkách,
slovutná Společnosti Otokara Březiny v Jaroměřicích nad Rokytnou.
Pane B. M. P., drahý můj krajane, nemyslete, že já na Vás zapomínám. Pane Bohumile M. Ptáčku, nepřestávám držeti Vás ve svém bratrském objetí a Vy jednou, až přijdete k rozumu, budete proklínati hodinu, kdy jste mne začal milovat, ale nic si z toho nedělejte, také starozákonní Job ve svých bolestech a ve svém strašlivém zklamání v ženě a přátelích vykřikl: Pereat |
nox, in qua dictum est: Conceptus est homo! Je to kapitola 3. a verš rovněž 3. Proklatá noc, kdy
se řeklo: Počala jsem člověka! Moje matka mne takto neproklela, já sám se takto neproklel, ale
zrovna a doslova takto byl jsem proklet českým i německým národem.
Pane B. M. P., slyšte moje německé prokletí: Jakub Deml, Priester und langjähriger Mitarbeiter Josef Florians, ist der Zeit nach der erste, der durch dle Kritik die Anerkennung als Vertreter einer vom katholischen Geiste beseelten und in vollkommener künstlerischen Form z. Ausdruck gebrachten Poesie gefunden hat. Er ist als Dichter wie als Prosaschriftsteller typischer Symbolist: die sichtbare Schöpfung hilft ihm dazu, die andere, die absolute Welt zu erschliessen. Das ganze All scheint ihm ein Lied zu singen von den Geheimnissen des Raumes, der Zeit, der Dinge, der Geschehnisse, ein Lied von Freude und Leid. Das Geheimnis ist sein einziges Thema. Aber er ergeht sich nicht in nebelhaften Visionen, sein dichterisches Schauen ist durchglüht vom Leben; sein Wort und sein Verszeigen mannüchen Anschlag, sein Satzbau ist einem straff gespannten Bogen vergleichbar, kurz, Deml ist ein mystischer Dichter ganz und gar gegenstandlichen Gepräges, der sich immer dessen bewusst bleibt, dass er mit den Füssen diese Erde berührt, mag er mit seinem Herzen auch den Himmel streifen. |
|
| 36 |
37
|
|
| Vielleicht lag es gerade an Uebermass seiner lyrischen Wesenheit, dass er sich nicht auf die Poesie beschränken konnte, denn das ganze Leben verwandelt sich unter seinen Händen in ein lebendiges Gedicht, das ständig tönt und klingt. Daher geht er von der ersten Sammlung „Notantur Lumina", „Meine Freunde" zu einer gemischten, zur Tagebuchform über, die sich am besten seiner freien Schaffenskraft anzupassen vermag. So pflegt er neben der mit saften Farben getränkten Prosa, die von einer ganz seltenen Begabung Für dichterisch schmiegsames Halbdunkel zeugt (man lese etwa „Die Todesburg", „Der Tanz des Todes", „Eine Stimme spricht zum Wort") besonders Aufzeichnungen im Stile Leon Bloys über alle Erscheinungen des Lebens. Diese Pentagramme der geheimnisvollen Sprache der Zeit und des Heimatlandes zu lösen, das hat Deml sich zur Aufgabe gestellt: Dichter und Priester sind in ihm zur Einheit verschmolzen. Neben Březina hat Deml auf den grössten Teil der zeitgenössischen jungen Dichter eingewirkt, auch auf ausserhalb der Kirche stehende: wie Nezval, Závada, Vančura. (Katholische Leistung in der Weltliteratur der Gegenwart. Herder, Freiburg 1934. Das Katholische Schrifttum der Tschechoslowaken. Geschrieben von Dr. Jan Strakoš). Přínos katolické literatury do světového písemnictví. |
Tak se to vše jmenuje a tak mně to odevzdal vlastní rukou opsané přítel Oskar Reiner, medik. Pro mé květiny neznamená to docela nic, poněvadž Skautík měl tak pilno, že je zapomněl zalévat. Ať si tedy jde svou vlastní cestou, tak jako já si půjdu svou vlastní cestou, [ Nestačí být jenom rozhořčen, musí se dát pár facek, leda že bychom přistoupili za členy docela zbytečné Společnosti Otokara Březiny. Vlastně ne docela zbytečné, poněvadž blecha v podvlíkačkách má také svůj mystický, ba přímo březinovský vyznám. Modleme se za nepřítomné bratry a sestry. A ještě jeden otčenášek za všechny přítomné, české i německé blechy a vši, aby jim Bůh popřál náplň života a potomstva jako písek mořský a hvězdy nebeské a Nejvyšší a Nepojmenovatelný nechť zachová Společnost Otokara Březiny aspoň na tak dlouho, než prolezou gymnasium všichni jejich kluci a všechna jejich velenadaná děvčata. ] Ať žije Hvězdné nebe Otokara Březiny, ať žije Mléčná dráha herynků a Marmeláda! Jikrnáči pereant! El vivant Sequentes! Sláva, sláva Stavitelům Chrámů pod prasečí měchuřinou odborného či klasického učitelství! Festina lente, Kakramente!
|
|
| 38 |
39
|
|
Zapomenuté světlo (1934)
3. vyd Brno, JOTA & ARCA JIMFA 1991citace: obálka, strany 6 - 39 (z celkem 144 stran)