mary's meals   |   jednoduché řešení hladu ve světě
kresba Jakuba Demla
literární stránka Jakuba Demla - www.deml.cz

JAKUB DEML

aktuality
ukázky
bibliografie
životopis
napsali o JD
lidé okolo JD
motiv ženy v díle JD
Moji přátelé - koláže
fotogalerie

o těchto stránkách
odkazy
kontakt

Další autoři

Archiv

Napsali o Jakubu Demlovi:
Jaroslav Durych: O Jakubu Demlovi (citace: Tvar, 1928)
Soudní proces s JD pro urážku republiky a národa (1930)
Stanislav Vala: posudek předsedy MNV v Tasově (1948)

Napsali o díle Jakuba Demla:
František Xaver Šalda: Z nové literatury o Otokaru Březinovi (citace: Zápisník, 1931)
Jaroslav Med: Jakub Deml – „Velký z popudlivého plemene básníků...“ (citace: Sen jeden svítí, 1991)

 
 
Jaroslav Durych
(TVAR, roč. II., č. 7/8, září - říjen 1928, str. 309-310)

O JAKUBU DEMLOVI
     Viděl jsem Jakuba Demla v Staré Říši, v Babicích, v Jaroměřicích, v Praze, v Bystrci, v Brně, v Olomouci, ve Šternberků, v Přerově, v Topolčiankách, v Podběli u Bezděze a vTasově v dobách od roku 1907 -1925. Naučil mě mnohému zvláště svou knížkou „Moji přátelé" a „Z mého okovu" a dal mi mnoho svých knih, z nichž mnohé mají cenu oběti nejen vlastního srdce, ale i celého rodu. Podněcoval mocně moji domýšlivost svými chválami a půjčil mi peníze, když mi bylo velmi zle. Učil mě chytat na udici ryby a raky; ryby bez úspěchu, raky však s úspěchem znamenitým. Býval mým hostitelem a méně často mým hostem. Modlil se za mne.
     Dal mi též mnoho hodin smíchu a jeho smích je umění samo o sobě. V prvních dobách našeho osobního seznámení nebyl jsem ještě zcela svůj a poznávání milostí bylo mojí nejslabší, a tudíž nejcitlivější a nejbolavější stránkou. Tenkráte jsem čítával ještě Dostojevského, tenkrát se mi líbil Nietzsche; byl to ještě Sturm und Drang mládí s jeho tragickými kolizemi lidské bídy a touhy po výšinách. Byl jsem a dosud jsem svou přirozeností antiklerikál a k uznání autority vedla mě cesta velice těžká, která ovšem byla, je a zůstane zakryta. Tehdy jsme vedli diškurs jakýsi o podobných věcech a Jakub Deml se náhle dal do náramného a mně tehdy nepochopitelného smíchu, na jehož příčiny jsem se nechtěl ptát. Slýchal jsem ho už předtím častěji se smát, ale to se smál věcem, které i mně nebo druhým byly k smíchu, a byl-li jeho smích silnější, přisuzoval jsem to jeho živější letoře. Ale tentokrát byl to jednak smích, který platil mně, jednak se mi zdál nelogický. Pochopil jsem to až po letech, když jsem mluvil s jedním mladším kolegou o sebevraždě. On hájil právo na sebevraždu, mně představa sebevraha se už fyzicky hnusila; když kolega do svých argumentů přidával patosu a sentimentů, popadl mě náhle prudký smích; bylo to na frontě za večerního šera a ten kolega na mne hleděl nechápavě a smutně.
     Smích Jakuba Demla byl měřítkem jeho přestálých utrpení a vítězství. Smích se rodí z bolesti a destiluje se vítězstvím k čistotě a jasnosti. Smích má křídla a často jsem si pak všiml, jak po takovém smíchu tvář Jakuba Demla zvážněla či spíše zduchovněla a jak na ní byl patrný výraz extatického úsilí o zachycení nějaké myšlenky, jaká se pak ocitá v některé z nejkrásnějších vět jeho knih. Je to jeho speciální dar. Kdo jej zná a čte pak jeho knihy, může poznávat z jeho vět sled katastrof a katarzí a dynamiku citovou s jakousi přesností, která je dosti nutná pro poznání jeho díla, v němž se spojuje tolik hlasů v jediný sbor, že často jediná věta hraje všemi plameny bolesti, úžasu, záhad i vykoupení nebo zavržení, až se dech tají, a přece je to věta tak prostá jako v ústech dítěte. v díle Demlově vidíme celý postup těžení stříbra od vstupu do šachty a práce ve štole, drcení v stoupách, mletí a promývání až k cestě do huti a celý tento temný, úděsný, hřmotný, dravý i ohnivý proces ukazuje nám stříbro v jeho tisícileté životnosti a dobyté slávě. Tak rozumím všem dílům Demlovým, ve kterých věty zjevení a věty mistrovské, historie rodu, vzpomínky, nálady a záznamy představují nám ryzí stříbrné květy, stříbro získané tavením, stříbrnou rudu, žílu i horninu, a to vše skládá román života básníkova s veškerým jeho lidským utrpením a s velkolepostí zjevení. Jeho smích, toť vylomení nejčistší nebo objev celého záhonu kvetoucího stříbra mezi krystaly barytu. Toť radostný nebo i bolestně vítězný oddech po kruté práci v dusivé štole, kde světlo kahanu tak se níží, že není vidět ani obrázek na stěně.
     Tím svým smíchem dává Jakub Deml svým přátelům v osobním styku nejvíce. Není to smích lehce nabytý a je nutno jeho klíč a stupnici pozorně vystihnout. Pak lze porozumět jeho soudu, jeho dílu a jeho odkazu. Ten smích potěšuje a posiluje. Je to Te Deum v tušení smrti.
     Kéž nám zní smích Jakuba Demla ještě dlouho a kéž letí stále výše!
¤ ¤ ¤
Soudní proces s JD pro urážku republiky a národa
(citace: Lidové listy, 22. listopadu 1930)

     V přednášce o Otokaru Březinovi kritizuje nedostatky v republice i presidenta, krajským soudem je žalován pro urážku republiky a národa. O prvním přelíčení před krajským soudem přinesly zprávu Lidové listy dne 22. listopadu 1930:

JAKUB DEML DOVOLÁVÁ SE SVOBODOMYSLNOSTI PRESIDENTA MASARYKA.
Proces básníka Demla před krajským soudem v Jihlavě pro citaci Březinových názorů.

     Jakub Deml před soudem? Ano, dnes objevil se spisovatel a kněz. dp. Deml, známý intimní přítel Otakara Březiny, samotář tasovský, v zasedací síni jihlavského krajského soudu před tříčlenným senátem vrch. soud. rady Stiebingera, s. r. Pellara a s. r. Kousala, žalován státním zastupitelstvím v Jihlavě, representovaným v tomto případě drem Znojemským, podle § 11. 1,2, zák. na ochranu republiky. Jak k tomu došlo?
     Brzy po smrti Březinově, kterého Deml tolik oplakával, protože v něm ztratil nejlepšího přítele, uspořádalo Akademické SSS ve Velkém Meziříčí pietní večer k uctění památky zesnulého genia a barda tajemných dálek. Jako mluvčí opravdu povolaný byl pozván P. Jakub Deml, který svolil a tak 30. května 1929 přednášel v sále „Jednoty sv. Josefa" před četným shromážděním o Březinovi. Jeho přednáška nebyla taková, jako bývají jiné na toto théma. Mluvil tu dobrý znalec duše a díla Březinova a ve své řeči věnoval valnou část citaci názorů Březinových na soudobé proudy literární, politické, zvl. socialism, komunism, židovskou otázku, též charakteristikám Březinovým o dílech i osobnostech ještě dnes žijících, mimo jiné i o presidentu Masarykovi jako filosofu a profesoru. Celé shromáždění v počtu asi 300, převážnou většinou inteligence, se zástupci státních úřadů naslouchalo předčítaným citátům názorů Březinových, o nichž předem spisovatel Deml prohlásil, že je to něco, co jiný posluchačstvu říci nemůže, chtěje tím naznačiti své 33 leté styky se zesnulým. Během přednášky se neozval nikdo, aby snad v něčem viděl urážku státu a jeho hlavy. Na schůzi však přišlo několik pokrokových profesorů, učitelů a studentů, a z nich učitel Miloš Nový si dělal během přednášky poznámky, které pak dal kand. prof. Bohumilu Ptáčkovi, aby na základě nich napsal referát do pokrokového listu „Rozvoj Velkomeziříčska“. a tak se v čísle ze dne 8. června 1929 objevil referát o přednášce, nadepsaný: „O. Březina, demagogie a J. Deml.“ v něm mimo jiné octla se citace výroků Demlových ve versi, jak si to zapsal B. Ptáček (ve svém protokolu uvádí, že až po schůzi, protože bylo v sále tma), aniž by to bylo v tisku konfiskováno.

     Výroky tyto – opakujeme nekonfiskované – zněly:

     l. „Masarykova kniha Světová revoluce není dílo filosofa, je v ní tolik frází, kterých by člověk od Masaryka nečekal. Je to žurnalism. Knihu tu píše Masaryk tak, jako by byl už před 30 lety věděl a viděl, že právě roku 1914 vypukne válka. Jak je to směšné! Proroci minulosti. Ale je to nechutné, hrdopyšné a povážlivé neomylnictví. Masaryk v této knize dělá ze sebe vševědoucího a odvolává se na heslo: ,Hledejte nejprve království Božího!' Ale co je to? Masaryk je proti všem konfesím, ale je pro náboženství. To je pokrytecké licoměrnictví, a máme právo se zeptati: 'Co je tvé náboženství?' a můžeme nepochybovati, že jest jím nevěra. Proč stále útočí na katolickou církev? Z toho je vidět, že s ní není hotov v sobě a že má špatné svědomí."
     2. „Profesor Masaryk je jako kupecký učedník, který hází po svých zákaznících zboží(??) z různých šuplíků, o jejichž obsahu nemá ani ponětí."
     3. „Škola je největším nepřítelem národa. Učitelé jsou nástrojem profesorů a profesoři jsou nástroj Masarykův a realistů. Kdo toto vše na národu našem napáchal, nezodpoví to před Bohem. Co se teď proti katolické církvi podniká, je lživé, že se musím bát o svůj národ."
     Tyto tři výroky staly se podkladem žaloby podle § 11.1,2, zák. na ochranu republiky, kterou na Jakuba Demla podalo jihlavské státní zastupitelství. a dnes se o této věci jednalo.
     Obviněný P. Jakub Deml přišel ve svém krátkém kožíšku, trochu rozpačitý, až roztržitý, provázený svým obhájcem drem Svozilem z Mor. Budějovic. Po přečtení personálu a žaloby, počal výslech obžalovaného. Ten na dotaz prohlašuje, že se vinným necítí.

Výslech P. Jakuba Demla

     Přerušován otázkami předsedy líčí P. Deml, jak k přednášce došlo. Celou ji měl napsanou a Březinovy názory reprodukoval věrně, aniž by se s nimi snad ztotožňoval. Názory Březinovy citoval ze svých zápisků, které si dělal za čerstvé paměti hned po rozhovoru s Březinou. Protože to byla přednáška pro katolickou veřejnost, zmínil se Deml vedle vylíčení Březiny jako člověka a básníka též o jeho názorech na katolické náboženství, o němž Deml se zvěčnělým hovořil od r. 1925 až do jeho smrti. Březina říkával Demlovi, že církev katolická je jedinou dědičkou indoevropské kultury a že boj proti ní není bojem proti Římu, nýbrž proti vzdělanosti. Ona přednáška se konala měsíc po smrti Březinově a Deml chtěl svým krajanům podati obraz Březiny jako básníka a člověka co nejvěrnější, užívaje ve své řeči jeho výroků, jak si je zaznamenal, svého mínění nepřidávaje. Část této přednášky otiskl již v časopise „Na hlubinu“ a ve „Šlépějích."
     Co se týče inkriminovaných výroků, prohlašuje Deml, že prvý a třetí poněkud souhlasí s citátem, který při přednášce přečetl, za to druhý jeví se naprostým nepochopením smyslu přirovnání, učiněného Březinou. Ten se vyjádřil o Masarykově filosofii, ze je sestavena jako kupecký krám, ze z těch různých šuplíků může každý dostati i vzíti si, co chce, ale že to není organicky učleněno, není to systém, nýbrž mosaika. Přesné znění tohoto výroku Deml nezná, ale v tom smyslu, v jakém jej citovaly ony noviny a žaloba, nezní vůbec.

Deml tlumočníkem Březinova odkazu.

     Předseda: „Byl jste vyzván, abyste mluvil o jeho názorech veřejně?“
     Deml: „Onoho večera to byla jakási tryzna za O. Březinu. Řekl jsem tehdy to, co jsem považoval jako odkaz Březinův národu. Březina předpokládal, ze budu o něm psáti a říkával mně a prof. Jechovi z Mor. Budějovic, abychom na ty a ty věci nezapomněli. Březina mne inspiroval a vedl, dával mi rady a pokyny, v dopisech kritisoval mé knihy. Výroky, kterých jsem užil ve své přednášce, řekl mi příležitostně Březina ať u mne v Tasově nebo při mé návštěvě u něho doma a já si je vždy za čerstvé paměti zapisoval s datem, kdy se tak stalo.“

Demlova úcta k presidentu.

     Předseda: „Proč jste se však ve své přednášce zmiňoval o Masarykovi, byť jen jako profesoru?“
     Deml: „Řekl jsem již, že bylo nutno mluviti o katolické církvi a tím i o presidentovi. Zmínil jsem se také o něm z osobního důvodu, protože si Masaryka vážím a mám jej rád pro šlechetnost, kterou vůči mně projevil, ze ačkoliv se naše názory velice různí, pomohl mi velikým darem, abych mohl zaplatiti tiskárně dluhy. o mé úctě k Masarykovi jako presidentu svědčí jednak báseň ve sbírce ,Tepna‘ a dedikce spisů ,Slavík sv. Bonaventury‘, ,Hrad smrti‘ a svého dosud největšího díla o Felixi Jeneweinovi. Pomohl mi Masaryk, když mi bylo zle, proto jsem se chtěl jemu od- měniti jako svému dobrodinci - poctivostí a pravdou. Byla tu příležitost k byzantinismu, ale já se nedal zlákat a poctivě jsem reprodukoval názory Březinovy, ať byly pro Masaryka příznivé nebo nepříznivé. Přiznávám, že objektivně jsou žalované výrazy, pokud se shodují s těmi, které jsem přednášel, trochu ostré, ale obecenstvo velkomeziříčské je na mne zvyklé již z přednášek o Fügnerovi, legionářích a pod., zná můj temperament. Březina byl národní věštec jako Mickiewicz a Dostojevskij, a od věštců je nutno všechno bráti jinak než od lidí ostatních. Věštec mluví ze svých představ, z fantasie. Březina mluvil o všech spisovatelích, tedy i o Masarykovi. Jsem básník, mám rád realisty a nemiluji frází, proto jsem výroky Březinovy nebalil do forem zvláštních, nýbrž jsem věrně reprodukoval výroky zesnulého. Že tato reprodukce je věrná, zřejmo na př. že užito slova ,licoměrnost‘, kterého já ve svém díle nikdy neužíval a neužívám.“
     Předseda: „Věděl jste, že výroky, jimiž by mohlo být ublíženo na cti presidentu republiky, jsou trestány dle zákona na ochranu republiky, byť vás jeho neznalost neomlouvá?“
     Deml: „Nezabývám se zákoníky, ani v novinách nečtu jiných zpráv než kulturní povahy. Jsem však zavázán k Masarykovi vděčností, a proto jsem neměl v úmyslu ho snad urazit. Užil-li jsem citátu názorů Březinových o Masarykovi, řídil jsem se svobodomyslností Masarykovou, který své přesvědčení dával dříve i nyní na jevo bez ohledu, zda se to někomu líbí čili nic. Předpokládal jsem, že všichni posluchači smýšlí stejně, protože jsem byl přesvědčen, že s tím nesouhlasiti by mohli jenom pokrytci. Chtěl jsem vzbuditi v posluchačstvu představu, že k nim mluví sám Březina mými ústy. Knihu ,Světová revoluce‘ jsem sám nečetl, předčítal mi z ní výňatky sám Březina a provázel je komentářem, který jsem uvedl ve své přednášce.“
     Státní zástupce: „Můžete nám něčím zaručiti, že výroky, které jste jako Březinovy citoval, jsou věrně reprodukovány?“
     Deml: „Zaznamenával jsem si vždy výroky za čerstvé paměti.“
     Státní zástupce: „Kde však máme záruku, že to, co jste jako Březinovy názory citoval, jsou opravdu jeho názory?“
     Deml se poněkud touto jistě spisovateli nepříliš taktně položenou otázkou zarazil, ale pak se vzpřímuje a pevným jasným hlasem praví: „Tou zárukou je mé celoživotní dílo. Obsahuje-li něco lživého, pak nezasluhuji víry. Mluvil jsem však v něm pravdu, za kterou jsem musil mnohokrát trpět. Za Rakouska mně pro ni sráželi plat. Mne vede pravda a poctivost i při reprodukci výroků Březinových...“
     Obhájce dr. Svozil upozorňuje dp. Demla na výroky, které taktéž onoho večera citovány, v nichž Březinou je uznávána Masarykova šlechetnost. Březina prohlásil, že Masaryk je veliký člověk, jehož gesto, jakým podporuje i své protivníky, nebude zapomenuto ani za 500 let. Přesné znění výroku čteno pak v protokolu. Taktéž předčítány dedikace Demlových spisů Masarykovi.
     (...) Soud uložil Demlovi, aby do 14 dnů předložil celou přednášku soudu k nahlédnutí. Pak líčení odročeno. Celkem trvalo tři a čtvrt hodiny.

     Další líčení sice bylo zahájeno, ale mělo jen krátký průběh. Státní zástupce musel při něm předložit telegram presidenta republiky, že trestní řízení mocí ústavou mu danou zastavuje...

¤ ¤ ¤
Stanislav Vala
(předseda MNV v Tasově, posudek vypracovaný na žádost okresního soudu)

POVĚST A MAJETKOVÉ POMĚRY
     Majetek nemá žádný, pořádá často hostiny jenž bývá velká účast, ponejvíc z Prahy. Pověst nemá dobrou, ani vážnost v obci u nikoho, takže nemůže předpokládat, že nemá nějaké sympatie k dnešnímu režimu, podle zpráv dojíždí k němu šéf ministerstva informací p. Nezval jeho přítel, i též dříve p. Píšek, nynější vyslanec ve Varšavě.
Stan. Vala předseda MNV v Tasově, 20. 9. 1948
¤ ¤ ¤
František Xaver Šalda
(Šaldův zápisník, roč. IV., 1931-1932)

Z NOVÉ LITERATURY O OTOKAROVI BŘEZINOVI
     (...) Po knize Chalupného působí kniha Demlova, jako by ses propad z prvního patra do smrdutého sklepa. Jsme v páchnoucím ovzduší nejpustší literátské malichernosti, v dusném vzduchu uzounké koterie a „kapličky". Podobal-li se Březina Chalupného filosofovi a mysliteli, podobá se Březina Demlův svárlivému, žárlivému, hasteřivému okresnímu literátkovi nebo žurnalistovi. Není možno ani naznačit, do jakého bahna surovosti, štěkání, kousavosti se propadá u Demla Březina. Nestojí před tebou jako veliký básník na sklonku své dráhy, korunované velikým dílem, nýbrž jako malicherný raté, trosečník, který prohrál svůj život a žárlí na šťastnější soutěžníky. Číst literární soudy Březinovy v podání Chalupného je místy pochybná rozkoš podobná oné; kterou v lidech probouzela Anno domini nebožtíka Pacovského „Cesta do Štambulu". Karel Toman, Otokar Theer, Otokar Fischer, Josef Hora jsou několika slovy nebo větami odstřelováni do šachty; jsou to vesměs básnické nuly. Otokar Theer je prý básník nepůvodní, básník odvozený, naproti tomu Karásek původní a jemný: to prosím dovedl říci Březina, podrobný znatel poesie západní! Každý primán v dějinách těchto literatur vidí, jak celá řada básní Karáskových je jen parafrasí vzorů t. zv. dekadentních nebo symbolických. Bezruč měl prý význam jen časový a již ho nemá (330). Knut Hamsun je v pojetí Březinově nemnohem víc než nejapný pisálek (256, 257). Tu se člověk opravdu může jen usmát. Za to ovšem se všechno světlo, všechna záře, všechna sláva hrne na Jakuba Demla. Mezi katolickými „básníky" je prý on jediný básník (75); nač prý překládat Vildraka a Duhamela, když to všecko už vyslovil Deml „mnohem silněji"? A vedle Demla ovšem ani paní Kytlicová nepřichází o svůj podíl svatozáře. Březina ji staví — — nad Boženu Němcovou! Nic víc, nic míň; z toho se ovšem daň neplatí. Myslím, že z těch postižených nemusí si nikdo z odsudku Březinova dělat těžkou hlavu, uváží-li, že týž Březina zasypával hymnami ubohé, tlachavé, pusté, pozérsky prázdné veršování Sonky-Sonnenscheina! A zde mu nevadilo, že Sonka-Sonnenschein je nejen Žid, ale i nejvášnivější komunista, do nedávna vůdce komunistické mládeže vídeňské.
     Také se mnou vyrovnává si Deml resp. Březina své účty. Způsobem tak rytířským, že by se tu mohli pomluvači lečemus naučit. Nepochopil prý jsem Vrchlického. „Vrchlického nesmíme rozebírat, toho musíme vdechnout jako květinu". A zatím Březina sám, jak ukazuje Chalupný (102, pozn.; 162), básně Vrchlického analysoval, přísně vytýkal „jejich nepřesnosti ve výraze i věci" a stavěl je pod básně Krásnohorské! Prý odvozuji svůj umělecký původ od Goetha a Flauberta; a to prý je nesmysl, poněvadž Flaubert byl prý docela jiný duch než Goethe. A zatím je pravda, že Flaubert byl první z významných spisovatelů francouzských, který pochopil Goetha jako celek (jak ukázal Baldensperger ve své knize „Goethe en France"); a oba jsou téhož rodu: básničtí intelektualisté. Neumím prý dělat básně a na důkaz toho se cituje zfalšovaný verš: „Jest těsně před svatodušními svátky . . ." Nikdy jsem takového verše nenapsal. Ten verš je opravdu ubohý, bláto a ne verš, a kdybych ho byl napsal, zasloužil by opravdu viset na pranýři. Ale já napsal vpravdě: „Jsme těsně již před svatým duchem." („Kritika" I, 5, str. 98), což je něco úplně jiného; což je verš zcela dobrý, jak zajisté dokáže každý formální analytik.
     Březina mně psal listy, v nichž mne ujišťoval o svém přátelství, o své úctě i lásce slovy přímo hyperbolickými, vzkazoval mně po našich společných známých vzkazy tak srdečné a pozvání k návštěvě tak naléhavá, že jsem měl všecko právo, věřit v jeho přátelství. S tím ovšem kontrastují podivně výroky, které uvádí ve své knize Deml. Kdyby byly pravdivé, musil bych myslit na zradu. Pokládal jsem přátelství s Březinou za krásnou kořist svého života; a byla mně tím dražší, čím méně bylo kořisti jiné, nebo čím méně jsem si ostatních úspěchů vážil. I mám přímo povinnost brániti Březinu proti Demlovi; vzpouzí se ve mně všecko, věřiti výrokům Březinovým, jak on je zaznamenal. Na štěstí mohu tvrzení Demlovo vyvrátit zcela průkazně aspoň v jednom bodě: jím samým. Dne 12. ledna 1928 — tedy asi 14 měsíců před smrtí Březinovou — obdržel jsem od Demla list tohoto znění:

     „Drahý Františku, Vaše jubileum zahřívá i mne: mám tu již krásný pozdrav Bohumíra Lifky a p. Svolinského (je to jako plachetní loď někde u Benátek), pana Mágra „Kašpara Lamberka" (tohoto našeho starce Zosimu) a teď ještě „Sieben Gedichte".) Věru, je třeba čísti tyto Vaše básně v jazyce německém, aby člověk poznal jejích zrnitost a záření. Věříte, chci-li si při modlitbě také odpočívat, že se raději modlím latinsky? Bez začouzeného skla není radno dívati se do slunce. Ale Vaše básně jsou opravdu jiskřivé. Pan Březina již kolikrát mne upozornil na dobrotu (těchto a jiných) Vašich versu.Teď, kdy už máte jaksi po slavnostních pompách, mohu Vám říci, že svůj dík Vašemu dílu, bez něhož my všichni vedle Vás a po Vás neznali bychom ceny slova, přednesl jsem a nikoli jednou, Bohu. Věřím, že mše svatá Vás posilnila, já sám byl bych slabý gratulant.
     Denn du bist ein sonniger Fürste, weise und stattlich, und dein Werk war ein Werk der Sonne, Christ, Asket, nur dir voller Strenge, milde den Menschen!"

     To není list ledajaký, vržený na papír ve chvíli přemíry vzrušení citového. To byl list psaný k mým 60tým narozeninám, kdy Deml přehlížel svůj, a částečně i Březinův, poměr ke mně, aby mu dal výraz definitivní. To nepotřebuje již nijakých dalších glos. S klidem dělám puntík. Deml sám se zde odsoudil a popravil.
     Ale nejmučivější nejsou v knize Demlově tyto stránky literárních klepů, štvaní a záští — ty humor hned vyrovná. Nejtrapnější byly pro mne závěrečné strany knihy, kde Deml popisuje umírání Březinovo, jak ho Březina překvapil svou skepsí a svým odmítnutím svátosti umírajících. Tento „boj o spásu duše" Březinovy pojmout, prožít a napsat tak, jak to učinil Deml, k tomu je třeba nemalé otrlosti srdce. Když básník na smrt nemocný projevuje pochyby o životě věčném, usoudí Deml z toho, že z něho mluví — ďábel (530, 532). „Ale jakmile promluvil o té autosugesci, hysterii a chorobě, rozhněval jsem se na ďábla, že mne považuje za takového zabedněnce . . ." „Na ďábla vyplázl jsem jazyk, dobře ho poznávaje, nebo známe navzájem své karty, ale Otakaru Březinovi ani slovíčkem jsem neodpověděl . . ." Ďábel měl věru všecku příčinu chechtat se ne umírajícímu básníkovi, ale knězi Demlovi. Kdyby byl Deml kněz opravdový a opravdový přítel Březinův, nebyl by léta a léta tlachal s Březinou hloupé literární i politické kdáky a tlachy, nýbrž byl by s ním vedl, jak mu náleželo, rozhovory duchovní; a z nich byl by musil dávno zvědět, jaký je stav víry resp. nevíry Březinovy. Kdyby se ho byl zeptal na př., jak často touží po „chlebě andělském", jak často přistupuje ke stolu Páně, byl by musit Březina odpovědět. že nepřistupuje vůbec; a Deml byl by měl hned o katolicismu Březinově správnou představu a nemusil provozovat těsně před skonem básníkovým ten směšný tělocvik, kterým je plazení jazyka na ďábla. Byl by věděl, že ty všecky jeho výroky katolické a hyperkatolické, jak je uvádí ve své knize, jsou jen diletantism, t. j. rozkošnická, intelektualistická hra s historickými pojmy a představami.
     Kdyby byl Deml člověk opravdově duchovní, byl by nepatokařil s Březinou v literátských patokách a byl by se staral zavčas o to, co pokládal za spásu jeho duše — — —
     Kdo zná poněkud blíže Demla, neudiví se ani příliš nad tím, co zde ztropil. Těžko si představit dva zjevy vzdálenější si, protichůdnější, než Březina a Deml. Březina byl výsostný básník intelektualismu, architekt a symfonik ideový, který přečetl celé bibliotéky a který do jednoho svého verše vtělil tresť a dedukce celých filosofických soustav. Deml je také básník — neodvolal bych nic z toho, co jsem o něm kdysi napsal — ale básník podvědomí, bez intelektuálného uvědomení a intelektuálné kázně, ryzí impulsiv, člověk chvilkových nápadů, jemuž blesk na vteřinu osvítí cestu, aby hned zhasl, a Deml upadl pak do příkopu. Básník intermitující tvořivosti, který dnes napíše dobrou věc a zítra největší banálnost a pustotu, nejsa si vědom ani jednoho, ani druhého. Pochybuji, že Deml přečetl v životě dvacet knih do konce. Nemohl si Březina vybrat za důvěrníka svých meditací a monologů člověka méně způsobilého. Přičtěte k tomu, že Demlovu nevědomost převyšuje jen jeho ješitnost přímo patologická — ten člověk je jeden jediný podebraný velenežit marnivosti — a pochopíte všechno. Deml sám ve své knize vyznává, že Březina často k němu mluvil, mluvil tak mnoho, až ho z toho rozbolela hlava k prasknutí; a jinde napovídá, že mu často nezbývalo ani fysického času, aby to mohl napsat, a jinde posléze, že „trvalo kolik let, než z výroků Březinových nabyl jsem jasnosti o některých jeho názorech a pravdách" (494). Deml si tu, jako obvykle, lichotí. Při síle své chápavosti a soudnosti potřeboval by k tomu ne několika let, nýbrž několika staletí.