Šlépěje XXVI (1941)

     Prospělo by Církvi i duším, kdyby naši arcipastýři byli trochu sprostí, chci říci: méně pokorní. Trošinku drzí! Jenže, ach Bože, jak se zdá, příliš je ovládl ideál a obraz devadesátiletého svatého Alfonse z Liguori se sklopenou, ptačí hubenou hlavou a stařecky zkříženýma rukama. Inu, křesťanská pokora. A Ježíš Kristus ve svých chudých umírá při tom hlady. A co horšího: dělá Církvi jenom ostudu: Minulý týden jsem viděl, jak Ho po schodech vyhodili z Cyrillo-Methodějské záložny. Šel tedy na Staré Brno k augustiánskému Opatovi, a ten mu vzkázal, ať si dá pozor na policii, že kuželky jsou v Církvi také nějaký potenciál – i vážil cestu k premonstrátům do Nové Říše, přišel tam všecek hladov a utrmácen o půl dvanácté, klerici ihned vyběhli z fortny, červenali se radostí, mnuli si ruce a plesali, že je navštívil HOST DO DOMU, i mluvili, a ptali se honem: Budete u nás na obědě, to se rozumí samo sebou! ale páter převor vzal Krista Pána stranou, odloučil jej od kleriků a řekl: Mistře, ukážu Ti náš kostel a hlavně naši skvělou knihovnu! Mistře, v té knihovně uprostřed hlavního sálu je nejen globus, symbol vědy a studia, nýbrž i stůl, za kterým sedával sám Otokar Březina – však je tam, jak uvidíš i jeho velká podobizna, tuším od samého Františka Bílka, kterého jsme před pětatřiceti lety z kláštera vyhodili, to je pouze episoda, zajisté politováníhodné nedorozumění, genus irritabile vatum – náš zakladatel drží Monstranci, jak vidíš, máme tu mnoho uměleckých rarit, ta kazatelna je dílo místního řezbáře, on žil před dvěma sty lety, něco takového nemají ani v Antverpách, nu, a ty fresky – tamhle napravo od kůru, je podobizna samého tvůrce těch fresek, jak ho zobrazila vlastní dcera – nu, a pojď do knihovny, ty zeměpisné atlasy, ty velké, jedinečné, barevné rostlinopisy: vidíš? Pozval bych Tě, Kriste Pane, na oběd, času by bylo dosti, ale já jsem jen převor a muselo by se říci opatovi, ale já s ním nejsem zadobře – sbohem, na věky sbohem, Nová Říše! Ježíš Kristus má těch klášterů příliš mnoho, a do každého chodí jenom jednou, protože – se stydí.