Já například řeknu: PUPAVO, miluji tě! A všichni mluvící řeknou: On
tím myslí něco docela jiného! Neboť tento svět nedovede ani květinu, ani
ženu přijímati jako Tělo Páně, uctivě a bez jakékoliv záludnosti. Oni musejí
i za voňavým a chutným a zdravým ovocem hledat ještě něco, aspoň špatnou
myšlenku, a také bez obalu to říkají, protože jejich rouhání nemá už žádné
jiné cesty. Mlčící neřeknou docela nic, neboť takový je zákon věřících
v Boha a řád moudrosti, ale ráno za svým oknem najdu měšec dukátů. To se
opakuje po tři noci. A čtvrtou noc neusnu, neboť jsem si umínil bdít, ale
dělám, jako bych spal, vždyť také ležím, a dělám, jako bych zapomněl zhasnout
lampu, a přivřenými víčky pozoruji, co se bude dít, tu a tam také ještě
napodobují chrápání. Takhle člověk mnoho se doví, ba vyskytli se už lidé,
kteří si zaživa vystrojili pohřeb jenom proto, aby poznali své pokrevní
příbuzné a přátele. Jednou také, když jsem tak naoko spal a jako bych zapomněl
zhasnout světlo, přišel Smích, dělal, že mne nevidí, rozkročil se a jal
se deklamovat. Začínalo to takto: Byli kdysi hrdinové – – Potom se obrátil
k mému loži a řekl: Ty spi už jednou! Bůh ví, kde nabral tu sílu, neboť
já opravdu usnul a tu se mi zdálo o tobě a o mém dětství, Stříbrný Květe!
A v tom snu ležel jsem na stráni a slunce zářijové zlatilo dvě krávy, které
jsem pásl: Červenku a Straku. Kupodivu, tyto dvě krávy byly mně jako autoritou,
jejich duše a má duše neměly mezi sebou docela nic společného a já jsem
se jich bál a ony se mne nebály, já měl k nim nějakou povinnost a ony ke
mně žádnou; já viděl a cítil, že ony to tak chápou: já byl jejich duši
docela lhostejný, což mne dráždilo, a proto jsem se jim tu a tam mstil,
když se tak na mne dívaly, tak dlouho a upřeně dívaly. Člověk si namlouvá
nějaké společenství a je sám.
Ó PUPAVO, milenko má, pravdu ať mají všichni ostatní, my máme slovo! My máme svou pokornou, tichou, silnou a hrdou lásku. Ne opovržení, nikdy ne opovržení, jenom nechápající, rozpačitou lítost a nehorázně bezstarostnou lásku.