Jest venku tma, sestřičko?
— Veliká tma, bratříčku.
Uhni kousínek, podívám se sám, sestřičko. — Ale jak jsi se to dívala,
vždyť vidím hvězdy, sestřičko?
— Jak jsem se dívala? Jakž jinak, leč dle tvého slova, bratříčku? —
A mnoho hvězd vidíš?
Tak mnoho, sestřičko! — nikdy jsem jich tolik neviděl!
— Co to povídáš, bratříčku? což pak jsi nehleděl v noci na nebe?
Hleděl, hledíval, sestřičko, ale ne tak pozorně a dosud nikdy nebylo
nebe tak čisté.
— Není-li mrakův a mlh, nebe jest vždycky čisté, bratříčku.
Jsou-li oči tvoje jako slovo tvé, sestřičko…
— Proč se tak na mne díváš, bratříčku?
Protože si nemohu na tebe vzpomenout, sestřičko.
— Překáží ti můj závoj, bratříčku?
Můj, můj mi překáží, sestřičko!
— Jaký jest tvůj závoj, bratříčku?
Dlouho jsem zíral do tmy, sestřičko.
— Hleď na mé ruce, bratříčku.
Jsou daleko, sestřičko.
— Překážejí ti moje rukavičky, bratříčku?
Moje, moje, sestřičko!
— Jaké jsou tvoje rukavičky, bratříčku?
Krvavé, sestřičko.
— Pomohu ti je sundati, bratříčku.
Umyj si ruce, sestřičko.
— Ještě ti něco vadí, bratříčku?
Vidím tě, sestřičko.
— Mnoho-li hvězd jest nyní na nebi, bratříčku?
Všecky, sestřičko: minulé i budoucí.
— Žádná nezemřela, bratříčku?
Žádná ani nestůně, sestřičko.
— Není ti zima, bratříčku?
Malounko, sestřičko.
— Podej mi ruce, bratříčku.
Nesuď je jinak, než dle srdce svého, sestřičko.
— Není na nich skvrny, bratříčku.
Mohou vzíti cokoliv čistého, sestřičko?
— I moje srdce, bratříčku.
Sestřičko, Sestřičko…
— Co chceš, bratříčku?
Na něco si vzpomínám…
— Nač, bratříčku?
Na několik krásných věcí…
— Na které, bratříčku?
Na dvé světel, která jsem viděl v noci.
— Jaká byla, bratříčku?
Jako dvě lampy u Božího Hrobu.
— Bylo v nich ticho, bratříčku?
Ticho, sestřičko, jako ten den, kdy Bůh stvořil rostliny.
— Bylo v nich světlo, bratříčku?
Světlo, sestřičko, jako v úsměvu Panny Marie.
— Viděl´s je dlouho, bratříčku?
Celou noc a celý den…
— Jak jest to možno, bratříčku?
Hvězdy zapadly, slunce zapadlo, ale ty lampy nezapadly.
— A kde jsou, bratříčku?
To Ti pošeptám, sestřičko…: Jsou zcela blízko…
— Kam se to díváš, bratříčku?
Na svět, sestřičko.
— A co hledáš, bratříčku?
Je-li ještě někde kousínek tmy, sestřičko.
— Nač ji potřebuješ, bratříčku?
Nemohu se na ni upamatovat…
— Na tmu, bratříčku?
Na tmu, sestřičko.
A — ach, sestřičko.
— Co je ti, bratříčku?
Prosím, podepři mne, sestřičko…
— Co se ti stalo, bratříčku?
Ráj jsem viděl, sestřičko!
— A jaké to tam jest?
Viděl jsem, jak jabloň vyšla z ruky Boží… slito květův — oh, více mne
podepři, sestřičko, i ve vzpomínce omdlévám — slito květův: bělostných
jak Tělo Páně — Maria Panna — ah, ah: prosím: více mne podepři, sestřičko…
— Ty pláčeš?!
Ježíši, Maria — svatá Alžběto — Bože! Ach, Bože můj! Bože můj! Bože
můj!! —
— Bratříčku…!
Sestřičko…!
— Nemluv, bratříčku.
Nemohu, sestřičko.
— Pojď tamhle k studánce, umyjem ti oči, bratříčku.
Jdu, sestřičko. (Sedíce u studánky.)
(Sestra umývajíc bratru oči a osušující mu obličej bílou rouškou):
A podruhé mi už neplač, bratříčku, sice na všechno zapomeneš.
Sestro moudrá, takto mne upomínáš, abych dopověděl svoji řeč, bez Tebe
na nic bych si nevzpomněl, ani na mravenečka ne, myslím…
A NAŠE duše marně hledá své sestry. Bože marně?
Na věky? Co chceme my lidé? Nic jiného, leč aby Něco v Přírodě, na Zemi
pozíralo na naši duši neviditelnou jako na viditelnou, to jest s láskou,
s blažeností, která by se rovnala blaženosti království nebeského, kde
není ani smrti, ani nářku a kde žádná hrůza nepřebývá…
KAŽDÉ kvítko stvořil Bůh na to, aby nám zjevilo
některé Jeho tajemství, některou moudrost, některou pravdu, některou útěchu,
některou krásu, některou výstrahu neb radu, a také aby bylo obrazem neboli
znakem myšlenek a citů tak jemných, tak tichounkých, že člověkovo slovo
bylo by příliš hrubým tlumočníkem.
MIRIAM, marně přemýšlíš, čím Jsi mně ublížila; marně, poněvadž ničeho nevymyslíš. Čiň co čiň, mysli co mysli, mluv co mluv: Ty mi neublížíš, Ty mne neponížíš: Jsi čisťounká jak vody svatého zdroje, jak oko Matky mé jest oko Tvoje – ale, můžeš zabránit mé lásce, abych pro Tebe netrpěl? Jestliže pro Tebe, tedy někdy i Tebou, ale to přece není vina Tvá – ani moje. Tak těžký někdy jest život, tak nejasný, nezřetelný, a nežli bych se zeptal, co znamená to či ono jeho slovo, ten či onen jeho skutek: mlčím raději, poněvadž se to týká mne: mlčím, z veliké úcty k životu, a z veliké pokory, poněvadž sebe znám a vím, že z celého moře života ani nejmenší a nejkalnější krůpěje nezasluhuji. Mlčím a trpím. Vidím zemi a nebe a tolik jejich plesů a krás, a tolik – ba ne; někdy jen nějaká, jedna věc jest mi nejasna a nepochopitelna, ale já se neotáži, nýbrž mlčím a rozesmutňuji se jako domácí zvířata při zatmění slunce. Ó Přesladká, Sestro Přesmutného-Převeselého, všimla sis někdy, jak všechno tajemně trpí, když nastalo zatmění slunce? Děti trpí! (A já též jsem dítětem!) Zvířata trpí! (A já též jsem zvířetem!) Stromy a rostliny a vzduch a vody a kamení, všechny věci trpí a já též, neb jsem také rostlinou a vodou a kamenem a každým živlem a každou bytostí.
Ó VY budoucí poutníčkové, jejichž písně ve snách zalétají k mému šťastnému sluchu, až přijdete na tato místa za krásného letního jitra, vzpomeňte si, že já a moje Sestra přišli jsme sem na sklonku dne. Zmáhá mne veliká únava, supové krouží nad zemí, nevím, bude-li mi dopřáno ještě pro vás mluviti, proto vezměte zavděk tím, co mi teď nejvíc naplňuje mysl. Na tato místa tedy jsme přišli, když právě slunce zapadalo za lesy. Mé srdce cítilo, jak houstne tma hvozdů a jak se blíží. Právě na tomto místě jsme stáli. Sestra se opírala o mne a moje oči utkvívaly na hasnoucím slunci, které se ponořovalo za lesy. V tomto mizení slunce vytušila duše má bezpochyby tempo Nejvyšší, mně neznámé Spravedlnosti, neboť ústa moje jala se polohlasitě a jakoby skandujíce vykřikovati: Jé! jé! jé! A slunce zmizelo docela, provázeno mým výkřikem. Sestra pohlédla na mne udiveně, i řekl jsem:
(Neboť tolik jsem se byl pohroužil do jakési teskné představy.) Ale
Sestra moje, jsouc blíže životu a tedy Bohu, pravila pevně a vesele: