Hrad smrti (1912)

enom ti, kdo žijí v tomto čase a pro tento čas, mohou mi zazlívati, že tajemství tohoto nálezu zapečetil jsem do své poslední vůle a že bude otevřeno až po mé smrti. Nečiním tak ze strachu před pravdou, nýbrž z lásky k utrpení, která mi jest, bezpochyby z důvodu mé národní příslušnosti, jaksi vrozena. Aby se porozumělo této větě, dlužno upozorniti Vaši laskavost na to, že Pravda přináší vždy bolest, avšak slovo utajené zůstává břemenem nerozděleným. Z textu, jejž tuto odevzdávám veřejnosti (a netoliko domácí), jisté okolnosti jsou patrny, neb aspoň pravděpodobny, na přiklad některý rok, některý den, a snad by bylo možno buď veřejným provoláním, anebo bedlivým studiem generálních map blíže určiti též místa, kde se to stalo, ale to vše pramálo znamená pro ducha, hodného tohoto jména, pro ducha totiž povzneseného, jenž jest dalek toho, aby záhady druhého světa kladl na Prokrustovo lože zdravého rozumu, poněvadž jedinou pozemskou vahou a měrou, na

cizími zeměmi provázela Commersona. Nemáme ničeho proti tomu, aby květina nesla jméno a tedy jaksi i památku některé milé osoby, zvláště když název řeckolatinský „Hydrangea opulodes" jest ať nedím směšným konstatováním toho, co lze vždy konstatovati, to jest, že rostlina vyssává z půdy mnoho vody a že tobolka její podobá se malé nádobce a květy její květům kaliny — ale vědecké to není. Tolik o nadpisu „Hradu Smrti".
    Místo, kde jsem rukopis tento nalezl, jest blíže určeno v mém testamentě, a i tam zjevuji je toliko z lásky k vědě, a bude prozrazeno jen činitelům tohoto oboru.
    Zjevy druhého světa podrobeny jsou podobným zákonům jako zjevy světa tohoto, poněvadž v podstatě jest to jeden svět, a tato příroda, tento čas, jak už Apoštol praví, jsou zrcadlem a podobenstvím. Podtrhuji slovo první, poněvadž slovo druhé — ano, řeč mění svůj kurs jako peníze — vybavuje v nás, arci nesprávně, představu o něčem

májové mezi nebem a zemí před mým oknem, jakoby byly napjaty v rámu a jakoby se chvěly v neviditelných rukách, anebo jakoby někdo postavil náš dům na pravou vzdálenost od velikého hudebního nástroje Přírody, šumícího důvěrnou písní — neodolav, pohlédl jsem do této tiché noci, a pravila duše má: To nejsou mraky, jaké bývaly: černé, tvrdé, nelítostné; ale táhnou nad zemí jako andělé za noci blahoslavených, jak v prsou pod rukama složenýma tichý smích, a jako poselství dálek přeradostné. Hlasy a posunky, sražené bouří v lůno země, stoupají v poupata pod záštitou kůry, a došedše cíle, vydechují svou touhu skrytou, na prsou noci májové . . .  Illuse, že všechen život fysický i duchovní zrostlinatěl, aby mohl přijati požehnání této nebeské rosy, byla tak mocná, že se mi chtělo vyjíti ven, abych se mohl dívati, kam oblaka jdou, a abych zachytil několik krůpěji s hůry na svou dlaň.
    Čekala mne však důležitá práce: prozkoumati

pootevřel jsem oči. Z kouta, kde mám svůj šatník, blížila se ke mně temná postava. Ale nikoli plastická, nýbrž jako stín, který však pro to není méně hrozným a mocným. Hlavu jsem dobře rozeznával, i trup, ale ruce, ačkoli rozpřažené, byly jen z polovice tak dlouhé jako paže lidské, a nohou jsem vůbec neviděl, jednak proto, že při zemi bylo úplně tma, a potom i proto, že mám lože vyvýšené. Zjev ten byl tak příšerný, že jsem strnul hrůzou, ale přece ne tolik, abych byl nesvoboden i na duchu; i uvědomil jsem si těchto dvé věcí (kterých jsem si před tím nikdy neuvědomil):
    l. že lidské tělo spočívá na osách kříže;
    2. že zavříti oči za jistých okolností je urychlením a dovršením ať fysické, ať morální zkázy!
    Ale když už děs a úzkost moje se vyvrcholily, když už nepojmenovatelný ten zjev „stál" těsně u mého lože a vztahoval na mne (stále němý!) své komolé paže: zavřel jsem oči a vykřikl, ale tak, že obé stalo se současně, jak pochopíte z toho, co

roč je mi tento kraj tak beznadějným? říkal jsem si v duchu, jda vloni napodzim, provázen panem K., směrem od T. k M. Tehdy, snad i proto, že jsme pro ukráceni cesty (ač i z jiného důvodu) dosti mluvili, jsem si této otázky nezodpověděl. Některý smutek, ostatně, jest jakoby bez východu. Smutek některé krajiny, na přiklad, a v některé době roční anebo denní. Dnes tomu ovšem rozumím. Před jedenácti lety, rovněž napodzim, ubíral jsem se touže cestou se svým nejstarším bratrem. Tehdy ponejprv mluvil se mnou on, prvorozený našeho domu, jako se sobě rovným. Měl jsem, pravda, devět měsíců před maturitou, ale přece mne to neobyčejně překvapilo. Uvyklť jsem, aby se na mne nepohlíželo; anebo vlastně: otevříny jsou oči mé a já uviděl všechno jinak. Dnes tomu ovšem rozumím, poněvadž věci záhadnější jsou mně i srozumitelnějšími. Čteme v životech omilostněných vyvolencův, kterak na otázku, chtějí-li zůstati již v nebi, anebo ještě trpěti v lidském těle na zemi,

jimiž otírala slzy a zakrývala oči, cože se jí stalo. „Bila tě?" pravím, tule se k ní. Na zemi ležel chumáč plavých vlásků. „No pověz přece, bila?" — „Nic mně není," odpověděla, celou bytostí svou vynucujíc na sobě úsměv spokojenosti, a já poznal, že jsem jí způsobil svou otázkou bolest daleko větší, než byla ta, jíž jsem se „dohadoval". Jejím nejskrytějším, a nikterak nechybím, řeknu-li, jediným jejím přáním bylo, aby jí nikdo nevěnoval pozornosti. Zastyděl jsem se před ní nejen za svou otázku, nýbrž i za sebe. Dnes tomu ovšem rozumím, neboť věci záhadnější jsou mně i srozumitelnějšími: blahoslavené ruce, které její vlásky česávaly a blahoslavené chvíle, kdy ronila svoje dětské slzy, Bože můj!
    Co to jest, dovede-li dítě potlačiti křik a nedovede-li potlačiti slz? Toť lisování nebeských hroznův, toť utrpení nad utrpení, protože utrpení lásky, neboť slzy jsou posledním svědectvím zla, nepřekonatelným, a běda, i poslední, neodstranitelnou výzvou krutosti.

přece ze všech období lidského života nejméně spí, takže náhlé zastavení vzrůstu u své sestry připisuji jedině tomu, že už kolik roků nespala, a na štěstí, kdo jest malý, také málo potřebuje. — Ale jak jsem pravil, to vše není pranic podivné, za to však do dnes a po tolika letech omračuje mne pomyšlení, že sestra moje zpívala! Nikoli nahoře, ve světle slunečním, nýbrž hluboko pod zemí, v klenutém sklepě kupeckém, při světle svíce, a jsouc jista, že ji nikdo neslyší. Ani to by, konečně, nepřekvapovalo, zvláště když by si člověk odmyslil, že jest bratrem; co však vskutku ohromuje, toť okolnost, že ona, ač nikdy zpívati se neučila, a ačkoli v tomto domě od toho a toho dne, kdy byla ještě téměř nemluvnětem, vůbec se nezpívalo, a nad to ona nikdy z domu neodcházela: jakkoliv pod zemí, jakkoliv beze svědkův a jakkoliv jen jedinkrát za svého života — ona zpívala! Pravím jen jedinkrát, neb jsem jist, že od chvíle, kdy byla při tom přistižena, byť jen bratrem a byť jen mnou, více už

    To bylo všechno podobenstvím — pro mne. [Poznámka vydavatelova: Nevím, dlužno-li vřaditi sem, anebo jinam, útržek papíru, na němž jsem nalezl tato záhadná slova; a zrovna na stránce 33! Jaký to člověk, jsou-li znamení jeho tak jasná! Mně jest 33 let. V témž věku zemřela i moje matka! „A opakovala slova lékařova jako svá vlastní dlouholetá pozorování . ." Není-li právě on tím stromem, do něhož vchází duše má, jak psáno jest: Ve dne s tebou živa v domě, v noci duše její v stromě?" - Jak jsem pravil, věc tato jest záhadná, a to tím více, že onen citát jest z „Notantur Lumina", ale poněvadž kniha jest rozebrána a já exempláře po ruce nemám, nelze mi vyšetřiti, co pisatel asi mínil tou „stránkou 33". a jak to všechno souvisí? A co ta věta z ballady? — Konec poznámky vydavatelovy.] Ale krve jsme neprolili. Školy nás ničemu nenaučily. Byli jsme připravováni na věci docela jiné, na věci, které nám ublížiti nemohly!...
    Bratr, jak jsem pravil, prvorozený naší rodiny,

a Živan. Nevědouce, pohostili Anděla Raguila, který si vyprosil od Hospodina, aby je směl po vůli jejich odměniti. Svetimír přál si bohatství, Krunoslav cti a Živan pravil: „Kéž by milý Bůh mi ženu dal, tak v pravdě křesťanskou, že celý život zdokonalovat bych musil se, abych jí zasloužil!"
    Víte, čeho bych si žádal já? Na mou duši, ničeho . . .  .
    [Poznámka vydavatelova. Písmo posledních dvou vět bylo takové, že vznikla ve mně myšlenka, není-li tu palimpsest; a vskutku podařilo se mé trpělivosti, zvětšovacím sklem objeviti několik slov: „Č . . . ničeho . . . . . rozsochatých . . . . příliš . . . proti osudu." Mám za to, že jest to náhodný citát z neznámého autora, bez jakékoli souvislosti s textem vlastním. Z téhož důvodu nepojal jsem v kontext Rukopisu dvé stránek, jež tuto uvádím jen pro úplnost:
    „vím, že tě dokonale miluji jen tehdy, když utajuji bolest svou, podobaje se zamlženým,