17./XI. 1912.
Ten, kterému říkají Jakub Deml kněz, ale který nezná svého jména.
Třináctého listopadu zahalil jsem si tvář dvojnásobně, a padl jsem na zem za dveřmi Svatého Stanislava. Tisíce nohou po mně běželo, a každé šlápnutí bylo mi útěchou, protože jsem věděl, co dělám, nestaraje se o to, co se stane. Duše má byla vrchovata tím, co se stalo, a kdyby mně byly propůjčeny všechny nástroje vichrů a hromů, země neuslyší a nepochopí slova mého.
Modlitba má byla těžká, vší silou jsem se přitiskl na páku díků – cosi povolilo, jako by mně byl někdo pomohl, k neznámosti a k usedavému pláči.
Tři dny jsem mlčel, všemi silami se sebou zápase. Zúmyslně jsem se rozptyloval, aby se mi snadněji mlčelo, na nejradostnější chvíle svého života jsem si vzpomínal (marně!), největšími, nevyslovitelně těžkými hříchy svými jsem si vyhrožoval – ó ne: já na ně zapomněl!
¤ ¤ ¤VEČER NANEBEVSTOUPENÍ, TÉHOŽ ROKU. Oba Vaše poslední listy snesly se mi na duši jak lupení stromu v den Dušiček po prvním mrazu. Léto umřelo, zatruchlily kaštany a ozdobu hlavy své spustily na zem. To já jsem ta země, chovající ve svém nitru těla mrtvých a krystaly a kořeny zádumčivé a zdroje vod bojácných, neb pusto jest na povrchu a mráz nebyl tak silný, aby zakryl nahotu mých pramenův a řek, a bolí mne každý pohled lidský, a ryby mé udiveně hledí na desku průzračnou nad svojí hlavou, a zděšeně prchají, ozve-li se krok. Slyšíte můj šepot, listy umírajcí? Přikryly jste mne, než přijde sníh a tuto věrnost prokáže nám oběma. Vaši barvu, podobu, vůni, sílu, vzpomínky a naděje, vše vstřebám v nitro své, dnes tolik bolestné a zemdlené.
Dnes píseň jitra nedozpívám, jak jsem chtěl, já pěl ji v smrti předtuše a v zapomnění, byl to sen, vím, slunce nevzejde tento den, jest příliš citlivé jak každý květ, a dobře tak, ať vlastní podobu má jednou svět. Oblaka tiše sestoupila, výhledy smutku mlhou zalila, oblaka, sestry bolu němého, lupení vzdušné větví bezradných, Mlha důvěrnosti smrtelné, duše stromů s duší země se snoubící na loži agonie, svatby a pohřbu melodie. Podstata života vybavená, bez vlasti, kroje, jazyka, – vyhnanců země soucitná.
Tuším Marmeladov v kterési knize Dostojevského praví tuto větu: "Víte, co to jest, mladý muži, nemá-li člověk už kam jít?"
Doposud mohl jsem ještě jít do Staré Říše, nyní i odtud jsem vypovězen, takže v celé naší vlasti není pro mne místečka. V kostele staroříšském ani na jednom oltáři není krucifixu, i dával jsem si na oltář, maje celebrovati krucifix sám, ale předevčírem mi to zdejší farář zakázal, takže včera i dnes už jsem Mše svaté nesloužil. a nevím, kam jít, když – biskup se mnou nechce mluviti a kde kdo mi přeje vyhnanství. Mimo to stále prší, cesty jsou zlé a pro tuláka obzvláště. Pan Florian dával mi výživu, pravda jen kávu, chléb a brambory, on sám jiného nemá, ale byla to přece výživa, teď však i to mi bylo odňato. Už patnáct měsíců nedostávám platu, biskup mi usoudil 450 Kč ročně, dav mne proti mé vůli do deficience, ale ani tento plat nebyl mi dosud poukázán, a páni, kteří se v těch věcech vyznají, mně dokonce řekli, že platu vůbec nedostanu. Chtějí mne hladem přiměti ke kapitulaci, a našel se Jidáš, jenž mne vydává, ale raději zchátrám, než bych se poklonil schismatu, neb zneužívání autority. Výsměšně na mne aplikují mou první zásadu, že kněz má býti žebrákem a zcela chud, odkázán pouze na Boha, neb když jsem jednou, byv na to tázán biskupem ("z čeho jste živ?"), odpověděl: "Z ruky Boží, řekl biskup: "Vy vyzýváte Boha k zázraku, a to je těžký hřích". Pravil jsem tedy, že Evangelium nás napomíná: Nepečovati o to, co bychom jedli, pili a čím bychom se odívali, neb toho všeho pohané hledají, a pohleďme na ptactvo nebeské a na kvítí polní... Biskup mne pokáral, že se rouhám, a svým otčímsky zlým jednáním chtějí usvědčiti na mé osobě Evangelium ze lži, chtějí se mi vysmáti, chtějí mne zdeptati a vyhladiti, jak ovšem už dávno a tisíckrát zasluhuji. Vy však modlete se za mne, ať jsem jedním z ptactva nebeského (na tom jest důraz) a jednou z polních lilijí (na tom jest důraz!).
¤ ¤ ¤DATUM POSLEDNÍ. Oh, že nestojíte za katedrou v mém srdci, abyste viděla bláznit mou radost! Co dělá moje radost? Hází křídou, lavorem, houbou do oken, do dveří, do stropu; křičí, zpívá, skáče po lavicích, ba i na stůl, rozbíjí kalamáře, válí se po zemi, směje se, pláče – protože "slečna" už se zase usmála. Když se zlobí tatínek nebo maminka nebo Pán Bůh, není to tak strašné (myslím), jako když se neusmívá "slečna učitelka"; to proto je tak outloučká, že my holky bychom ji láskou vyssály jak lasice a umačkaly na staniolový pláteček. Oh, vskutku, Boha nikdy jsem nenesl tak těžce s Jeho mlčením, – jak přítele.
Vidíte? Jsem nadmíru zemdlen... Slyšíte? Můj hlas usíná... Přes rok jsem nespal – mohu si lehnout tuhle na zem? Ne na zem? Vždyť tu máte koberec... tuším. Rozestýláte? Ne, nemohu do těch čistých peřin, podívejte se, jak dopadám, – to je z cest – usnu Vám tady na židli – nemohu se svlékati, jsem tolik unaven – mluvte, ale ne tak, abych musel odpovídat – och, ano! mluvte prosím – jen Vašeho hlasu potřebuji – zbytečně byste se namáhala o význam slov – nevím, kde ležím – jsem doma, a to jest sladké – slyším šumot jako šumot lupení – jako bych spal v koruně lípy – jsem lehký jako střízlíček – spadnout nemohu – nade mnou jest šumot lupení, pode mnou jest šumot lupení – nahoře nebe, dole nebe – ticho; Bože, jak jsem se klamal! Doposud jsem myslíval, že vítr letí; ne, to strom letí! – a nikdo mne nevidí – jsem vysoko a zakryt lupením – slunce nepálí – prochází myslím dlaněmi – vidím žilky zelenavé – jas v nich koluje –; milý strom, – šumí jako šaty –; oči mám dávno zavřeny –; ano, oči moje, zornice také zavřete...
– Kdo to tady spí? –
"Jakub Deml. – Přišel všecek unaven. Před hodinou blouznil. Na lůžko se nemohl dovléci, tak jsem ho nechala zde na divaně. Ano, jest pod tou pokrývkou; když jsem ho přikrývala, považte, mluvil cosi o zornicích..., ale takovým Vám hlasem, jako nepohřbené tělo touží po hlíně–"