(Paní Marici K. N.)
Ty, člověče, říkají o tobě, že jsi básník, pověz nám tedy, co jest šílenství?
a ten, kterého Bůh ví proč, nazývají básníkem, zachvěl se jako strom pod sekerou, udělal velký latinský kříž od čela k srdci a od ramene k rameni a pravil: "Hospodine, Stvořiteli všeho dobra, velebím a blahoslavím tvé jméno pro šílenství, které jako vzácnou rostlinu zasadils na tuto zemi jenom pro básníka!"
a ty zpupný a surový člověče, kterého bůhví proč nazývají básníkem, pověz nám, požívači opia a durmanu a blínu, co soudíš o mrtvici?
a poněvadž básník jest od narození slepý a ví a zná jenom to, co ohmatá svými prsty anebo co mu kdo řekne, shroutil se na zem, přidržoval si dlaně k ústům a dýchal na jedno místo, jak činí pastevcové za dnů podzimních, když rozfoukávají uhasínající ohníček; potom vstal, napřímil se a dívaje se k nebi, jak se dívají všichni slepí, pravil: "Bolest je iluze, kterou jako pomněnkami vroubí Bůh cestu svých vyvolených!"
I přerušil kdosi mluvícího a řekl: "Hyeno v lidské podobě a prokletý ctiteli mandragory, je-li už souzeno, aby jeden se rouhal a všecko věděl, nezapírej a rci, kdo jsou tito vyvolení?"
a poněvadž byl od narození slepým a viděl tuto otázku jako by byla z masa, krve a kostí, obejmul svými pažemi prázdnotu a řekl: "Vyvolení, toť svobodní!"
"Strašidlo pokojných a řádných občanů, synu kalu a levobočku Božské Všemohoucnosti, příšero, padouchu, vyvrheli, a pro koho myslíš, že jest svoboda?"
a básník, zvyklý na toto oslovení a na tento hlas, odpověděl mírně jako suchá hřbitovní tráva, ve které šelestí vítr:
"Svoboda jest jenom pro ty, kteří trpí jako slepí."
Kdosi mu plivl do obličeje a básník, přijímaje to jako novou otázku, usmál se láskyplně proti nebi a řekl: "Pro ty, kteří jí nepotřebují!"
Jest pravda jako zvěř a dlužno ji loviti v houštinách souvětí a v brázdách slova, někdy jako lišku v doupatech protiřečnosti a smíchu jezevčíky důvtipu a kouřem pokory, jindy za teplého večerního soumraku jinotajů (v mlčení celé přírody, když táhnou sluky), neboť pravda je ve své podstatě divoká a plachá, znajíc člověka, ale i když se vzbouří a je neslušná, vystupujíc ze jha času a jako povodeň strhujíc mlýny obecné logiky a zanášejíc bahnem chudá předměstí vědy a umění, nebo jako oheň vyprskujíc do prostoru mastnoty a chlípnosti a pohodlí, šindely přetvářky, myšinu mlsnosti a klepů, projektily vzpoury či lávu extase a rouhání: bývá nesrozumitelná. Mluvíme o koních, o dětech, o ptácích, o rybách, bůhví o čem, ale za našimi větami jako pod kobylkou houslí ozývá se nejen ta žíně a struna, bekot jehňat a ržání kentaurů, lkaní kukaček a doupňáků, nýbrž i duše dřeva a ono na povrchu červenavé, jako srdce uhlazené, ale uvnitř prázdné a tmavé vězení naší touhy…
Mluvíte cosi o "omylu". Mýlíme se všici, ale postavení a domovská příslušnost básníků jest vůbec fikcí a omylem. Žádná církev nás nepovažuje za děti řádné a právně zploděné, ani Kramářova, ani Benešova, ani Masarykova, ani Šmeralova, ani Mojžíšova, ani Komenského, ani Lutherova a což je nejhorší: ani Benediktova. Uvažoval jsem o této "otázce" mnoho, dobudovávaje poslední knihu a zvláště včera a dnes přicházím k "odpovědi": básník našeho rázu je velká potvora; jakmile cejtí, že má v dršťce něco z toho, co mají dršťky jeho bližních, hned se zapomene a v saloně nebo v budoáru prdne. Toho nemají rádi ani preláti. Hic Rhodus, hinc omne lacrimae a "omylové". Člověk naší sorty nakonec sám neví, čí je, ale Bůh má všecky všiváky dobře sčítané a neopustí ani těch zvláště, "co se neslušně zachovali". Nám daly Sudičky do vínku Smích a to je ten nejstrašnější protože nejbožštější dar.