Koupím knihy Jakuba Demla vydané před rokem 1989, prosím nabídněte pomocí formuláře nebo na email . Díky!
kresba Jakuba Demla
literární stránka Jakuba Demla - www.deml.cz

JAKUB DEML

aktuality
ukázky
bibliografie
životopis
napsali o JD
lidé okolo JD
motiv ženy v díle JD
Moji přátelé - koláže
fotogalerie


o těchto stránkách
odkazy
kontakt

Další autoři

Archiv

Verše české (1938)

Sen jeden svítí. Výběr z díla, Praha, Odeon 1991
M i r i a m
 
Kolik životů, tolik cest. 
Já vyšel za svítání, 
kdy slunce svou ještě chrání 
blahozvěst. 

A potkal jsem Vás. 
Roucho černé, závoj bílý, 
krok a pohyb kouzlo síly 
a bolestný hlas. 

Z rosného démantu paprsků trs? 
Jest to dvé očí za svítání, 
které svou radost se mnou chrání závojem slz. 

(1916) 
 
¤                              ¤                              ¤
 
S l e p ý   c h o d í   s v ě t e m
 
Mohlo by se zdáti, že vidím, neboť celkem chodím jako lidé ostatní, 
jenom více pohoršení dělám, protože skutečně nevidím, 
a každý, do koho drcnu, si myslí, že mně na tom záleží, 
ale tento směr mé cesty dán byl zákonem 
mé tíže, ne však zákonem mé osoby, která slepá jest, 
takže v přítomnosti dětí, ba i dospělých často stává se, 
že mluvím věci, které k smíchu jsou a na kterých 
má duše nelpí nikterak, neboť čidla zrakového nemaje, 
jdu ještě tam, kde už nikdo nestojí, ba, Bože můj, 
tam srdce otvírám, kde zcela prázdno jest! 
Nic jiného mi nezbývá, poněvadž skutečně nevidím, 
jen stromy ohmatávám a dobrých lidí se ptám, 
zdali potkali člověka, jenž nebyl z této krajiny, 
neboť se bojím říkati, že to nebyl muž – 
a zdali se neptal na mne…! Bláznovství učiněné, 
neboť ten, kdo umřel, neptá se již na nic! 
Ale tak chodím světem, s dětmi rozmlouvám 
a se psy přáteli, po hřbetě je hladím, 
učím je modlit se, docela nadarmo, 
ptákům závidím, namlouvaje si, 
že jsou zakleti a že v nich poznávám, 
co jsem miloval, Bože, Bože můj! 
                                                                                (12. I. 1928) 
 
¤                              ¤                              ¤
 
J i n d y   k t e r á k o l i   v ě c
 
Jindy kterákoli věc 
žila, zpívala, dojala. 
Nakonec 
dojímají všecky... 
Možno jest 
spáliti papír: hledíš, jak řádky hoří, 
hledíš – – – 
rozbije se džbán, 
klobouček někde leží pohozen: 
těžko je zvednouti cokoliv, 
svou duši zvedáš, slzy padají, 
vzpomínáš. 
Nikdy nebyls obklopen tolikerou láskou: 
stojíš, nevidíš; 
deset tisíc zločinů ti vytýkají: 
nevíš o ničem. 
Tak tedy naučil ses otvírati oči dokořán, 
aby pohltily prázdno, 
za kterým už je 
jen Bůh.