kresba Jakuba Demla
ukázky kompletní díla současná tvorba bejvávalo Literární stránka

Autoři




Ladislav Jehlička: »Lehká jsou jen hovna«

(Recense 2 knih Milana Kundery s ukázkami)
ukázky ze strojopisu publikované listem BABYLON č. 5/1998, knižně mělo vyjít ve výboru prací L. Jehličky "Křik koruny svatováclavské" v r. 1999 v nakl. TORST
strana    1    2    3    4    5    6    7    8    9    10   11   12   13   14   15   16   17  

     Důstojnosti, vy se děsíte, že jsem řekl: Stojí to za hovno. Ale toho, že to stojí za hovno, toho se neděsíte?

Léta páně 1946 – 1948 vycházel v Praze velmi rozšířený týdeník. Redigoval ho nějaký Pavel Tigrid a kromě jiných znamenitých žen a mužů tam otiskovalo své verše také prasátko, zvané Čunykl. To roztomilé zvířátko mělo svou rubriku, uvedenou pokaždé verši: „Čunykl se nebojí / rýt se nosem ve hnoji / A proto vám podá vždycky / správný přehled politický.“
     Kdykoli se potkám s přáteli spisovateli, kteří vydávají v Torontu u Škvoreckých nebo píší do šuplíku, nebo dokonce tu a tam se spisovateli tzv. režimovými, kteří vydávají doma a kterých si pochopitelně příliš nevážím, a přijde řeč na Milana Kunderu, cítím chlad – je to celá škála, která jde od znatelného odstupu až k přímému opovržení. Ale nikdo, jak se zdá, se neodvažuje do toho šlápnout – je to zas celá škála: ze solidarity s někdejším soudruhem přes uznání „je to přece jenom emigrant a Čech a bojovník proti režimu“ až k plachému ostychu, že je přece jen proslulý a že se mu závidí ta proslulost. Já těmito

hemuňky netrpím. Spisovatelů máme jako psů, nazbyt, a nic se nestane, jestliže jednoho z nich velkomyslně postoupíme Evropě a světu, ať mají radost. Češi mají už tu smůlu, že českou literaturu v cizině nerepresentují vrcholky – ani Březina, ani Deml,  Zahradníček nebo Holan, ani Vančura a Durych nebo Čep a Hostovský, ale Haškův Švejk, Karel Čapek a Milan Kundera. Švejk je znamenitá sranda, ale nic než sranda, a žádní „haškologové“ či spíše „švejkologové“ tuná i za hranicemi z toho neudělají filosofii. Aby nedošlo k omylu: nemám nic proti Karlu Čapkovi, je to dobrý spisovatel, ale měl smůlu, že za první republiky byl protlačován v cizině spíše politickými prostředky nežli literární kvalitou. Čapek je takové měšťácké živobytíčko s oprávněnými obavami o budoucnost. [...] 
     Když jsem kdysi dávno chodil do školy (která se tenkrát nazývala měšťanská), přišel k nám nový katecheta. Byl to náramný krasavec, a všechny učitelky, svobodné i vdané, po něm šílely, asi také trochu proto, že to byl kněz. Ale katecheta nebyl jen náramný krasavec, ale i náramný sprosťák. Měl školu Josefa Floriana ze Staré   Říše   na   Moravě,   a   tedy   i   Bloyovu

Ladislav Jehlička: »Lehká jsou jen hovna« strana 1

 

a Demlovu. Jednou o Dětském dni (nedochůdný předchůdce pozdějších spartakiád) přišly za ním učitelky s provokativní otázkou, co říká volné lásce. Ta se tenkrát nosila spíše ústně a písemně, než se stala skutečností. Katecheta odpověděl: „Láska je, dámy, pouto, svazek. Čím je láska větší, tím je pouto silnější. Volná láska stejně jako volná myšlenka je, jak my latiníci říkáme (katecheta to řekl jenom kvůli učitelkám, před skutečnými vzdělanci by nemusel na své vzdělání klást důraz) contradictio in adiecto, protimluv, nesmysl. Láska nemůže být nikdy volná. Volné může být jenom mrdání.“ Učitelky se zděšeně rozprchly, neboť vyjádření skutečnosti je vždycky provokativnější než skutečnost sama.
     Také Kundera nepíše o lásce, o které nemá ani potuchy. Vyrábí jakousi směsku pro francouzské, západoevropské, americké a jiné snoby, koktejl namíchaný z beletrie, z všelijakých úvah, výletů do historie a filosofie, do politiky a politologie apod.
     Takže se můžeme jen trochu projít po dvou Kunderových románech. Především po Knize smíchu a zapomnění.  Má  sedm  částí a první se

jmenuje »Clementisova čepice«. O ní (té čepici) je tam vlastně jen zmínka, ale rámcuje (zapomnění) celý příběh 25. Února 1948 nasadil Clementis při projevu na Staroměstském náměstí prostovlasému Gottwaldovi svou papáchu, ze strachu, aby se Gottwald nenastydl. Clementise potom komunisté pověsili a z obrázku vedle Gottwalda vygumovali, takže zbyla na Gottwaldově hlavě jen ta Clementisova čepice. Na tuto celkem půvabnou historii narouboval Kundera příběh svého přítele Mirka, nad nímž hluboce medituje:
     „Tomu říkám, že se život promění v osud. Osud nemínil ani hnout prstem pro Mirka (pro jeho štěstí, bezpečí, dobrou náladu a zdraví), zato Mirek je připraven udělat všechno pro svůj osud (pro jeho velikost, krásu, styl a srozumitelný smysl). Cítí se odpověden za svůj osud, ale jeho osud se necítí odpověden za něho.“ (s. 17)
     Já tomu říkám blábol, ale to nevadí. Mirek, který tuší, že je ohrožen StB, jede kamsi do venkovského města, aby získal dopisy, které kdysi psal své ošklivé milé, a chce je teď hodit do popelnice.  Samozřejmě,  že  s  touhle  ošklivou

Ladislav Jehlička: »Lehká jsou jen hovna« strana 2

 

ženskou souložil; když to bylo poprvé, řekla mu, že souložil jako intelektuál (což byla tenkrát nadávka, protože to byla komunistka), takže to podruhé chtěl napravit:
     „Pohyboval se na ní s předstíranou divokostí, vydával ze sebe dlouhý vrčivý zvuk, jako když pes zápasí s papučem svého pána, a díval se přitom (s mírným údivem) na ni, jak pod ním leží velice klidně, tiše a skoro lhostejně.“ „Mirek je s  to se prohlásit za kariéristu, jen aby nemusil přiznat pravdu: chodil se šeredou, protože si na hezkou ženskou netroufal.“ (s. 19)
     Proč lže?, ptá se Kundera. Proč lže Kundera?, ptáme se my. Konečně, abych dlouho nezdržoval, StB Mirka sebere a on dostane 6 let. Měli mu, pitomci, dát ne šest, ale šestnáct let pro blbost. V lidově-demokratickém koncentráku, kde jsme byli spolu, proslul jeden náš komunista už z Kostufry nebo i ze středoškolských let, který po roce 1945 byl velkým pánem, v padesátých letech ho zašili a odsoudili na dvacet let (pak ho ovšem zase rehabilitovali), touto slavnou větou: „Dvacet let kriminálu je málo za to, že jsem spolupůsobil, aby sem něco takového přišlo.“

Bývalí komunisté-intelektuálové mají za zlé lidem zprava, že se na ně pořád dívají s jakousi nedůvěrou, neoprávněně prý na nich chtějí, aby činili jakési pokání a tak. Kdyby to řekli takovouhle nějakou jednoduchou větou, bylo by po diskusi.
     Druhá část Kunderova díla se jmenuje » Maminka «, ačkoli ta maminka se tam dostala jako Pilát do Kréda, proto ji také můžeme nechat stranou. Je to poněkud komplikovaný příběh manželů: manželka Markéta (Kundera ovšem napřed hluboce filosofuje: „Nikdo nevěděl lépe než Markéta, jak je to smutné, být tím lepším. Byla tím lepším jen proto, že jí nic lepšího nezbývalo.“; s. 43) – manželka Markéta tedy jsouc lepší opatří manželovi milenku Evu. Ale tahle Eva byla milenkou manželovou už dřív, manžel Karel ji manželce Markétě vlastně nastrčil. Eva jsouc lovkyní mužů klofla Karla, předvedla mu dost nešikovný striptýz při Bachově hudbě a   potom masturbovala. (K masturbaci má Kundera intimní poměr, také Ždanov se v první povídce jmenuje Masturbov.) Když se konečně podaří maminku vystrnadit, Karel souloží s oběma ženami a řve, že je Bob Fischer, který

Ladislav Jehlička: »Lehká jsou jen hovna« strana 3

 

právě vyhrál nějaký zápas. Jenže Eva nahlédla, že to mezi manžely neklape, a přijela s pseudo- freudistickým úmyslem, aby svedla Markétu k  lesbické lásce, což se jí patrně podaří. Tato povídka je patrně nejblbější ze všech, ale vidíte na ní dokonale, že Kundera je kýčař, že tohle je kýč pro nějaký západní List paní a dívek, pro Hvězdu anebo do Čtení pro ženy. Marie Kyzlinková nebo Popelka Biliánová by to kdysi svedly lépe, ovšem se zámlkami, kdežto Kundera píše na plné pecky. Je to četba pro dědky, kteří už nemohou, ale tím více o tom mluví, vzpomínajíce na lepší časy, a pro neukojené paničky. Jen tak namátkou: „Všechna léta jejího manželství na ni najednou dopadla jako těžký pytel (sic!).“ (s. 43) Tak se nám zdá, že bychom už nic jiného nemuseli říkat. Je to Čtení pro ženy nebo ne? Třetí povídka »Andělé« je trochu komplikovaná a musíme se u ní zdržet déle. Necháme Ionesca Ionescem i s tou praštěnou učitelkou. Kundera, jako by si nestačil sám, vzal si totiž na pomoc jednu takovou paničku, „vášnivou feministku“, to je česky husu Annie Leclercovou, ana vece: „Pro ženu, pokud se neodcizila své podstatě, je všechno požitkem,

i  jíst,  pít,  močit,  defekovat,  dotýkat se,  slyšet nebo prostě být tu... Žít, to je štěstí: vidět, slyšet, pít, jíst, močit, defekovat, vnořit se do vody a pozorovat oblohu, smát se a pla- kat. A je-li soulož krásná, tedy proto, že je sumou všech jednotlivých slastí: hmatu, zraku, sluchu, řeči, čichu, ale také pití, jezení, defekování, poznávání a tančení. I kojení je rozkoš, i rození je požitek, i menstruování je slast: ten vlahý a jakoby sladký tok krve, ta vlažná slina břicha, to tajemné mléko, ta bolest, jež má palčivou chuť štěstí!“ (s. 65)
     Říká-li Kundera, že jenom pitomec by se posmíval tomuto manifestu rozkoše, hlásím se vesele mezi pitomce. Ale pojďme dál. Proč nazval K. tuto část »Andělé«? Takhle: „Ti, kteří chápou ďábla jako stoupence Zla a anděla jako bojovníka Dobra, přejímají demagogii andělů. Věc je samozřejmě složitější.
     Andělé jsou stoupenci nikoli Dobra, ale božího stvoření. Ďábel je naproti tomu ten, kdo upírá božímu světu rozumný smysl.“
(s. 69) Kundera stojí na straně Ďábla. Ďáblův smích je pravý, nefalšovaný, smích andělů je vlastně  jenom  škleb,  napodobenina,  persifláž,

Ladislav Jehlička: »Lehká jsou jen hovna« strana 4

 

imitace, to je Kunderova životní filosofie, jeho nejvlastnější vyznání. Ale jak se to projevuje v praxi? To se hned dovíme. Kundera vypravuje, že když byl v   roce 1968 (jsa bez peněz) vyhozen ze zaměstnání, snažili se mu pomoci „mladí přátelé, kteří byli tak mladí, že je Rusové neměli dosud na svých seznamech a   oni mohli zůstat v redakcích, školách, a filmových štábech.“ (s. 66 – 67). Tady, jakož i jinde, Kundera nestydatě pomlouvá Rusy, Rusové se o tyhle lapálie nestarali, to dělali Češi, resp. Slováci. „Mezi těmi dobrými dárci byla také dívka R. (Protože všechno prasklo, nemám v jejím případě co tajit.)“ (s. 67) Ale co vlastně odmítá tajit Kundera, když tu dívku jmenuje jen R.? – Protože vskutku všecko prasklo, nemám v tomto případě co tajit ani já, StB zná fakta stejně dobře jako já. Žádná dívka R. v této souvislosti neexistuje. Kunderovi se snažil pomoci třiadvacetiletý redaktor Mladého světa P. P. Podepisoval to nějaký Brňan, peníze (pár stovek) šly do Brna a P. P. to kryl. Když to prasklo, P. P. byl dva roky bez zaměstnání a pak se uchytil v limonádovém týdeníku lidové strany, kde jsem  v  té  době i já byl  redaktorem.  To je

celá pravdivá historie dívky R. Nezmínil bych se o ní, kdyby situace nebyla v knize dohrána kunderovsky. Spisovatel má pochopitelně právo dělat si se svými postavami, co chce, kontaminovat postavy vymyšlené s postavami skutečnými, na tom by nebylo nic divného. Ale Kundera (tady mluví sám o sobě) se sešel s tou dívkou v opuštěném domě, dívka mu nemohla jít pro střevní potíže ze strachu před StB dlouho otevřít, a když pak spolu přece jen seděli, pocítil Kundera „zuřivou chuť ji znásilnit." (s. 84) „Chtěl jsem ji obsáhnout s jejím hovnem i ne- výslovnou duší." (s. 84)
     Tohle si tedy Kundera už vymyslel nebo kontaminoval s jinou událostí než se svým přispěvatelstvím do Mladého světa. Ale prozra- zuje to hlubokou Kunderovu neúctu k lidem, k  člověku. Stará se jen a jen o sebe, o tu vymyšlenou dívku se nestará ani za mák. Normální člověk (a ani normální spisovatel) by ani fiktivně, ve vymyšleném příběhu nepřišel na myšlenku, že by s tou dívkou v takové situaci chtěl souložit. Je to všecko jen mizerně teatrálně vymyšlené, jen aby Kundera mohl napsat: „Tehdy jsem pochopil definitivně, že se ze mne

Ladislav Jehlička: »Lehká jsou jen hovna« strana 5

 

stal roznašeč neštěstí a že nemohu zůstat žít mezi lidmi, které mám rád, nechci-li jim ubližovat; že mi tedy nezbude než odejít ze své země" (s. 83). Nevím.
     Nevím, zda Kunderovi bylo opravdu tak zle, že potřeboval těch několik stovek za psaní pod falešným jménem, nebo zda psaní pod falešným jménem byl jenom flanc. Kundera dost dlouho váhal, než opustil „svou zemi", odejel s řádným pasem, dost dlouho čekal, zda to u nás nebude lepší, a projevil se teprve, když viděl, že to jde spíš k horšímu. Ta francouzská dáma, co mu pomáhala k proslulosti, ocenila písemně na prvním jeho románě vydaném v cizině, že tam není ani slůvko proti Sovětskému svazu. Teď ovšem Kundera nemůže přijít Rusům na jméno. Ale nejvíc mě štve, když začne mluvit o „mých smutných Čechách", jako by mu ty Čechy patřily nebo jako by nemohl žít kdekoli jinde. Je to posa, dojemný sentiment na odiv, kousek ledu v tom koktejlu. Z toho, co zde píšu, nemusí samozřejmě Kundera věřit ani řádku. Ale jedno by měl vědět: že na něho ty jeho smutné Čechy kašlou velmi zvysoka.

     Zbývá tedy k této kapitole říci ještě několik slov o tom ruském kole. Tančil je na jaře 1948 v  Praze Kundera s komunistickou mládeží. Pak mezi rokem 1948 a 1950 (jak sám říká) něco řekl, co neměl říci, vyloučili ho ze strany a musel odejít z kola. A v červnu 1950 zase mladí lidé tančili ruské kolo, i když den předtím byla pověšena Milada Horáková a Záviš Kalandra. Tančil i Paul Eluard, ale netančil už Kundera: tehdy (po svém vyloučení) si uvědomil „magický" význam kruhu. Vzdálíme-li se z řady, můžeme se do ní opět zařadit. Ale kruh se uzavře a není do něj návratu. Jsou lidé, jimž je dáno umřít uprostřed kroužení, a jsou jiní, kteří se roztříští na konci pádu. A ti druzí (Kundera říká, že patří k nim) „mají v sobě stále tichounký stesk po ztraceném tanci v kole" (s. 74).
     Ale vtip je v tom, že Kundera se z toho kola nikdy nedostal. Byl poodstaven, ale zůstal stále – aspoň sám pro sebe – v kole. Jako Paul Eluard se nepřestal vznášet. Vůbec nic se s ním nestalo, zůstal stále stejný, jako když psal poému o Juliu Fučíkovi nebo verše à la »Kdykoli si Stalin zapaluje dýmku / nad celým světem svítá!«

Ladislav Jehlička: »Lehká jsou jen hovna« strana 6

 

     Jenom přehodil výhybku, dříve velebil Rusy, teď jim nadává, dříve byl komunista, nyní anti-komunista, ale to všechno stejně samozřejmě, stejně sebevědomě, stejně teatrálně, stejně s pohledem do zrcadla, není na něm vidět prostě nic.
     Čtvrtá a šestá část Kunderova díla se jmenuje »Tamina« a »Taminina smrt«. Tu českou paní zvící asi třiceti let pokřtil na Taminu Kundera, ale já jí budu říkat Anča, protože se mi to více líbí a má to blíže k Listu paní a dívek, je to vlastně na jeho úrovni, jako celé Kunderovo spisování. Děj téhle povídky je jakousi obdobou povídky první: jako si tam jede disident Mirek pro dopisy své někdejší ošklivé milé, tak zase Anča zanechala v  Praze své zápisníky, když prchala se svým mužem, a strašně po nich touží. Když jí muž zemře, zůstane jí jen nesmírná touha po těch jedenácti zápisnících. Zklame ji přítelkyně Bibi, která ji kdysi slíbila, že do Prahy pojede a zápisníky přiveze, protože se svým manželem („Nejhorší je, když chce šoustat. Nemůže pochopit, že mě šoustání vůbec, ale vůbec nebaví."; s. 111) nepojede do Prahy, ale do Irska.  Takže  Anči  zbude  jen  Hugo,  jako  její

jediná naděje – také pisatel, byť takový nějaký mizerný. Jenže Hugo s ní chce zejména souložit. Tady je už Kundera zase ve svém živlu a stojí to za citát: „Hugo z ní teď vystoupil a snažil se převrátit její tělo. Pochopila, že chce, aby stála na čtyřech. Uvědomovala si v té chvíli, že Hugo je mladší, a styděla se. Snažila se však umrtvit v sobě všechny pocity a poslech-nout ho s naprostou lhostejností. Pak cítila tvrdé nárazy jeho těla na svém zadku. Pochopila, že ji chce ohromit svou vytrvalostí a silou, že bojuje jakýsi rozhodující zápas, že skládá maturitu, během které má prokázat, že ji přemůže a že je jí hoden.
     Nevěděla, že ji Hugo nevidí. Letmý pohled na Tamininu zadnici (na otevřené oko její dospělé a krásné zadnice, oko, které se na něho nelítostně dívalo) ho totiž před chvílí tak vzrušil, že okamžitě zavřel oči, zpomalil pohyby a začal zhluboka dýchat. I on se teď snažil myslit úporně na něco jiného (to bylo jediné, v čem se podobali jeden druhému), jen aby ji vydržel ještě chvíli milovat."
(s. 120-121)

Ladislav Jehlička: »Lehká jsou jen hovna« strana 7

 

     Při tom šoustání Anča myslí na manžela, ale když to trvá moc dlouho, přece jen otevře oči a... „Také Hugo otevřel náhle oči. Uviděl oko Tamininy zadnice a rozkoš jím projela jako blesk." (s. 121)
     Je to četba pro puberťáky, jenže když Hugo dospěl k orgasmu při pohledu Anči do prdele, poví jí v kavárně, že do Prahy nepojede, protože napsal nějaký článek, kde je také zmínka o nás, a  pražská policie by po něm šla. To je samo- zřejmě jen výmluva, ale také je to konec lásky, konec milování. Anči-Taminy „se v té chvíli zmocnil strašný odpor, vstala ze židle a běžela na záchod a žaludek jí stoupal do hrdla, klekla před mísu, zvracela, tělo se jí svíjelo jak v pláči a viděla před očima pytel, koule, ocas, chlupy toho chlapce a cítila kyselý pach z jeho úst, cítila doteky jeho stehen na svém zadku a proběhlo jí hlavou, že už si neumí vybavit pohlaví a ochlupení manžela, že tedy paměť hnusu je větší než paměť něhy ... a že v její ubohé hlavě nezbude než tenhle chlapec, kterému páchne z úst, a zvracela a svíjela se a zvracela." (s. 124)

     Ubohé Anči už teď nezbude než umřít. Stane se to v šesté povídce »Taminina smrt«. Ale než k  ní dojde, pustí se Kundera do dějepisu a do politiky a toho já se musím na chvíli držet. [...] Historik a politolog Kundera; který rozumí historii jako kůň kosti, tvrdí, že prý od roku 1621 (bodejť ne!) historie českého národa nezažila takový masakr kultury a inteligence jako za Husákovy vlády, a uvádí, že z universit a  vědeckých ústavů bylo vyhozeno sto čtyřicet pět českých historiků. Nuže chci říci rovně a  jasně, že toho vyhození nelituju ani za mák. Chlapci z roku 1968 si to totiž představovali velmi krásně a jednoduše: lidé s námi nechtějí jít, protože je k tomu nutíme. Jenže my, chytří komunisté, na rozdíl od těch blbých komunistů ukážeme lidem lidskou tvář socialismu, půjdou s  námi dobrovolně a bude to. Pak se ovšem ukázalo, že ti domněle blbí komunisté byli chytřejší než ti domněle chytří komunisté a že Moskva zná jen jediný socialismus, totiž jak mu rozumí ona.
     A od té doby ti vyhození chytří komunisté nemohou odpustit dr. Husákovi, že je jenom vyhodil  z  partaje  a  ze  zaměstnání  a  nepověsil

Ladislav Jehlička: »Lehká jsou jen hovna« strana 8

 

nebo aspoň nezavřel do koncentráků. Nelituji těch vyhozených historiků ani za mák zejména proto, že kdyby dodnes seděli na universitách a ve vědeckých ústavech, hlásala by většina z nich dobrovolně tytéž nesmysly a blbosti, které jen o  něco méně inteligentně než oni hlásají dnes jejich nástupci.
     Ale už jsme u konce Anči-Taminy. Je to historie zpola snová, nechala se prostě zavést na jakýsi ostrov, kde ji ušoustaly a utýraly děti. „Proč je Tamina na ostrově dětí? Proč si ji představuji právě tam? Nevím." (s. 183) Neví-li to sám autor, nemusím to vědět ani já. Prostě děti ji ušoustaly a utýraly, ona se utopila a byl s ní konec. Jenže tahle perverse velkofabrikanta pornografie pro západní idioty míří přímo do středu fabrikace kunderovských zvráceností. [...] Kundera říká, že na tenhle vymyšlený ostrov poslal vymyšlené děti možná proto, že kdy jeho tatínek umíral, slyšel veselé hlasy dětí vážících dr. Husákovi pionýrský šátek. Ale kdo proboha vede a nutí děti k tomu, aby chodily do pionýra a vázaly významným dospělým pionýrské šátky? Inu, dospělí přece! Takže dívat se na děti tak, jak to  pro  výrobu  Anči-Taminy  dělá  Kundera,  je

literátská nestoudnost, která je horší než všechna fabrikantská obscenita. [...]
     Poslední, sedmá část, »Hranice« je nejslabší. Je tam mnoho kunderovských úvah, samosebou zcela stupidních, vysloveného blábolení, vhodného právě tak pro západní měšťáky, a málo srandy, která by poutala. Historie s kloboukem na rakvi je docela roztomilá, i když nedosahuje dokonalosti příběhů Grahama Greena z cest s  tetičkou – však také Milan Kundera není Graham Greene. Hezká je krátká historie o Barbaře: „Pozvala ho k sobě. Byly u ní dvě dívky, které Ervín neznal. Chvíli si povídali a pak Barbara zničeho nic přinesla z kuchyně starý velký plechový budík. Začala se bez řečí svlékat a dívky s ní. – ,Rozumíte,’ stěžoval si Ervín Janovi, ,svlékaly se lhostejně a nedbale, jako bych byl pes nebo květináč.’ – Pak mu Barbara poručila, aby se svlékl i on. Nechtěl minout příležitost milovat se s dvěma neznámými dívkami a uposlechl. Když byl nahý, Barbara ukázala na budík: ,Dívej se dobře na vteřinovou ručičku. Když ti do minuty nevstane, tak vypadneš!’ – ,Dívaly se mi  upřeně  do  rozkroku  a  tak,  jak  vteřiny

Ladislav Jehlička: »Lehká jsou jen hovna« strana 9

 

ubíhaly, začaly se chechtat! Pak mne vyhodily!’" (s. 219)
     No a pak se u Barbary koná Gruppensex, abychom se konečně dostali tam, „kde člověka ještě nezmrzačilo křesťanství".
     Poslední odstavec Kunderova díla na pláži nudistů, kterou jeden z jeho hrdinů této povídky nazval Dafnisův ostrov, ačkoli on a jeho přítelkyně Hedvika tím myslili něco jiného, zní takto:
     „...neobyčejně břichatý muž rozvíjel dále tuto myšlenku tvrdě, že západní civilisace stojí před zánikem a že se lidstvo konečně zbaví zotročující tíhy židovsko-křesťanského myšlení. Říkal věty, které Jan už desetkrát, dvacetkrát, třicetkrát, stokrát, pětsetkrát, tisíckrát slyšel, a za chvíli se zdálo, že těch pár metrů pláže je universitní auditorium. Muž mluvil, ostatní ho se zájmem poslouchali a  jejich obnažená pohlaví tupě, smutně a netečně zírala do žlutého písku." (s. 237)
     Tak a jsem v pomykově. Pokládal jsem Kunderu za olezlého trafikanta, který prodává pod pultem školákům oplzlé fotografie, za literáta, který  se  z  kýčaře,  jímž  byl  vždycky,  vlastní

přičinlivostí a pílí vypracoval na literárního podvodníka, na obratného mixéra, který mixuje svůj koktejl z trochy příběhů, z všelijakých úvah, které si vydumá nebo které ho momentálně napadnou, aniž přitom dbá na jejich logiku, ze špetky historie a politiky a přidá k tomu něco nostalgie po krásné, smutné zemi ve střední Evropě, aby oslňoval francouzské pitomečky, kteří si pletou tu krásnou smutnou zemi s Rumunskem nebo Bulharskem a není jim dost jasno, zda ta země leží v Asii nebo v Africe. Ale teď opravdu nevím... Pochyby mě napadly už při četbě stránek, které Kundera psal o smrti a umírání svého tatínka, to je skutečný cit, nikoli falešná a uměle vyrobená a na odiv stavěná sentimentalita. Že by byl Kundera skutečný ďábel, k jehož nic se hlásí proti demagogii andělů, že by chtěl říci svým čtenářům: vezměte a žerte, stejně za nic jiného nestojíte? Vezmeme-li to trochu všeobecněji, nikdy nebyl člověk v dějinách civilisace bezmocnější, nikdy nebyl více „plevelem v těch krajinách" než dnes. Posloucháte-li v rádiu hektické hlasy, naléhavé, přesvědčené o své pravdě, o novém zjevení, které přinášejí na svět, o očividném  receptu na všechny  palčivé  otázky

Ladislav Jehlička: »Lehká jsou jen hovna« strana 10

 

a bolesti lidstva, nutně musíte nabýt dojem, že se celý svět zbláznil. Skutečná moc se soustřeďuje v  rukou stále menšího počtu lidí, tu a tam je „volební dobytek" hnán k urnám, aby měl pocit pomyslné důležitosti. OSN se projevila jako šaškárna, jakou byla mezi oběma válkami Společnost národů (každý od samého počátku té instituce, až snad na Roosevelta, to mohl předpokládat). Takže člověku nezbývá než sport a sex, poslední domnělý ostrůvek falešné svobody na tomto světě. Protože tu byl rozkotán skutečný svět, není to už, jak dokumentárně vidíme na Kunderovi, láska a sex, ale sex bez lásky. Sex patří samozřejmě ke skutečnému člověku, k nerozkotanému světu. Jeden filosof kdysi napsal, že sexus bez erosu je hospoda z  kostela. Tedy eros a sexus = kostel, sexus „oproštěný" od erosu = hospoda a ještě k tomu maličká, zaplivaná, zakouřená, špinavá hospoda. Je to protivnější než celý československý svaz spisovatelů dohromady. V padesátých letech, kdy se v literatuře jen a jen pracovalo, lidi, kteří opravdu rukama pracovali, z té práce „bolely ruce". Z četby Milana Kundery bolí ocas.

     Chce snad, má snad právě tohohle dosáhnout jeho spisování. Nevím. V každém případě toho dosahuje. Jsou možné dva pohledy na člověka. Pohled takříkajíc transcendentální a pohled světský – Rio Preisner by to řekl jinak, ale nám stačí toto označení. Příkladem toho trans-cendentálního pohledu může být Vladimír Holan, abychom jmenovali někoho, na koho se nehodí náboženská nálepka. Ten světský pohled se opět dělí na dvě části. Příkladem první může být František Gellner, „hrdinský Žid", jak ho nazval Jaroslav Durych – jeho heroismus vede k  zoufalství. Je to pesimistický pesimistický heroismus "tvořit z nevíry", jak to řekl František Halas. Ta druhá část je nejnižší. Je to posa. Právě tuhle část si vybral Kundera. Může pěchovat své knížky jakýmikoli pseudofilosofickými úvahami, nic to nepomůže. My jsme samozřejmě mnohem moudřejší než lidé na Západě. My máme své zkušenosti z názorného vyučování, oni je mají jen z kunderovského a podobného plácání. Proto jsme také po různých zkušenostech alergičtější než lidé na Západě. [...]
     Zejména od tzv. národního "obrození" došlo u nás ke strašlivému přecenění literatury. Co také

Ladislav Jehlička: »Lehká jsou jen hovna« strana 11

 

zbývalo jiného než psát národu, který nebojoval, a také pro politiku neměl valný smysl? Proto se nám literatura stala jakýmsi orákulem a každý, kdo uměl napsat pár porcovaných řádek nebo příběh o milostném vzplanutí Venouška a Stázičky, byl věštec, v němž se národ viděl. Jiné národy to viděly jinak. Pro Východ, zejména pro Rusy, byla literatura zaujetím místa v prostoru a čase, pro Západ, zejména pro Francouze, spíše záležitostí zábavy. Kundera je Francouz. Já jsem v této souvislosti spíše člověkem Východu než Západu. V souvislosti s jedním nedávným Kunderovým článkem v jednom americkém časopise musím říci, že bych jediného z Rusů – Dostojevského, Tolstého, Leskova, Turgeněva, Gogola, Gončarova a ty ostatní nedal za celou francouzskou literaturu.
     Nedávno jsem ve Vídni poslouchal Jiřího Grušu z budapešťského kulturního fóra. Říkal-li to Gruša opravdu, měl pravdu, měl pravdu. Říkal v podstatě: my spisovatelé (a samozřejmě jejich předchůdci) jsme vinni. Jsme součástí a připra-vovatelé rozkladu, k němuž svět dospěl. Budu to ilustrovat malou příhodou: při výsleších na StB v roce 1951,  když  mi  bylo už jasno,  že  zavřeli

také Jana Zahradníčka, řekl jsem referentovi, že by neměli zavírat básníky, neboť zničí-li básníky, vytratí se ze světa také láska. "Eh co," odpověděl referent, "mrdat se bude stejně, ať budou básníci nebo nebudou." Zdá se, že někteří dnešní básníci, včetně Kundery, jsou téhož názoru. Jejich předchůdci pomáhali rozložit a zničit rodinu, napsali celé stovky knih o tom, že rodiče jsou největší nepřátelé svých dětí, glorifikovali a propagovali všechny ty nesmysly, které dnes na svém těle okouší dnešní společnost. Proto mě nechává zcela chladným, nemůže-li dnes u nás vycházet Kundera. Kdyby vycházel, tlačily by se jistě paničky obojího rodu ve věku 15 až 80 let ve frontách před knihkupectvími na jeho knížky více než na Párala. Ale byl by v tom nějaký rozdíl?
     Jenomže lidé chtějí něco jiného. Jsou-li sprostí, jsou většinou přirozeně, nikoli rafinovaně sprostí. Přemýšlejí-li vůbec, chtějí, aby jejich život měl nějaký smysl, aby nebyli jen "nuly na dovolené". Někteří Kunderovi čtenáři nemají Kunderovi za zlé jeho obscenity jako to, čemu říkají antihumanismus, misogynství (posa!), pohrdání  člověkem  (na odiv!).  Tihle čtenáři si

Ladislav Jehlička: »Lehká jsou jen hovna« strana 12

 

možná ani neuvědomují, jak se tohle nové nazírání paradoxně setkává s nazíráním starým, kdy spisovatelé a feministky rozčileně "bojovali" proti tomu, čemu tenkrát, pokud se týče žen, říkali "Kirche, Küche, Bett". U Kundery z  toho ovšem zbyla jen ta postel. Žena je tu jen k tomu, aby roztahovala nohy. Spirála nikoli špicí nahoru, nýbrž dolů. Ale "Život je jinde".
     Jedna spisovatelka mě upozornila, že každá následující Kunderova kniha je horší než ta předchozí. Pro jistotu jsem si vzal Kunderovy Směšné lásky, protože jsem slyšel, že Kunderova tvorba psaná v zahraničí, nestojí za mnoho, ale že tu je Žert a Směšné lásky. A ustrnul jsem! Vždyť ty Kunderovy Směšné lásky nejsou nic, doslova nic, je to takový – pomineme-li stránku sexu – Pantáta Bezoušek (tím se nemíním ani v    nejmenším dotýkat chudáka Raise) a nepřestával jsem kroutit hlavou nad tím, že tahle sbírka povídek pro noviny nebo pro nějaký ten (západní) ženský časopis mohla v padesátých letech u nás vzbouřit malou literární revoluci – snad že do té doby se u nás smělo psát jen o práci, a tady to bylo najednou něco z jiného soudku – o sexu,  stejně  špatné  a  stejně  jalové

a  prázdné a nic neříkající jako ty vypocené povídky o práci, ale přece jen něco jiného. [...] Ale to nejhorší na tom je: vždyť od těch Směšných lásek až po Nesnesitelnou lehkost bytí je to stále stejné! Podle stylu a hloubky (nebo povrchnosti) pohledu by nikdo nepoznal, která kniha byla psána později a která dřív, je to stálé rozvíjení (dá-li se to tak říci) jednoho a téhož, fabrikace, nikoli tvorba, fabrikace do nekonečna. Vyrábí-li fabrikant slepičí polévku, možná, že ji časem zdokonalí, přidá třeba během let nějakou přísadu, ale je to stále táž slepičí polévka. To je právě případ Kunderův. Srovnejte s tím třeba takového Vančuru! Říká se ovšem, že někteří spisovatelé píší stále jeden příběh – román svého života, například Deml –, ale jak to vypadá u Demla stále jinak a nově, jaké bohatství se tu postupně rozvíjí, u Kundery nic, jako v zemi, kde až bude zítra, bude pozítří, abychom parafrázovali trochu jinak titul jedné knihy reportáží. Kundera působí dojmem, jako by si neustále sám ze sebe dělal psinu, jako by většinu toho, co říká, říkal ironicky, strašlivě zvědav, co všechno lidé jsou ochotni přijmout. Kunderovo dílo je komické, je to  komika,   stálým  opakováním  čím  dál  tím

Ladislav Jehlička: »Lehká jsou jen hovna« strana 13

 

nudnější, ale je to komika. Nejde mi ani tak o  Kunderu, jako o lidi, které Václav Černý s oblibou nazývá Čecháčky. Co jsme se nakazili světovostí, je pro nás, čemu říkáme svět, stále předlohou a vzorem. V čecháčkovi je pevně zakořeněn názor, že každý český vůl, sotva vstoupí na americkou půdu, stává se menším volem, ba přímo příkladem hodným následování, a jestliže pro něho horují Francouzi, Italové, západní Němci, ba i sami Severoameričané, jak by nám to mohlo ujít, jak bychom pro to neměli hořet i my! Napodobovací pud je u čecháčků nevykořenitelný. Nejsem ovšem žádný vlastenec, je mi naprosto jedno, zda jsem se narodil jako Čech nebo jako Němec, Francouz nebo Číňan, ale když už jednou k této politováníhodné události došlo, "vřeť každému srdce po jazyku svému", jak se praví v jedné staré knize. Kdyby byl Kundera Francouz nebo Číňan, neměl bych o něho zájem, ale takhle je pořád spojován s českým jménem, a to si Češi přece jen, myslím, nezaslouží, ač si zaslouží mnoho. Josef Škvorecký se upřímně na konci "Nesnesitelné lehkosti" omlouvá autorovi i čtenářům, že v knize Život je jinde vypadl na straně 125 jeden odstavec.  Ten

odstavec zní takto: "Netoužil po nahotě dívčího těla; toužil po dívčí tváři ozářené nahotou těla. – Netoužil, aby mu patřilo dívčí tělo; toužil, aby mu patřila dívčí tvář a ta tvář mu dala tělo darem jako důkaz lásky."
     Jestli vám to nestačí, přečtěte si to ještě jednou. Není-li tohle kýč hodný (západního) ženského týdeníku hodně populární, a tedy nevalné úrovně, pak nevím, co je to kýč, a   všechny ty hlubokomyslné sáhodlouhé Kunderovy úvahy o kýči mě o tom nepoučí.
     Takže už nechám být Venouška a Stázičku, ať se na mezi nebo v kterémkoli jiném prostoru muchlají, jak chtějí. [...]
     Daleko horší než všechny sexuální avantýry a fekální příběhy, které tvoří asi polovinu jeho díla, jsou Kunderovy bravurní "filosofické" úvahy a jeho výlety do historie a politiky. Uveďme dva příklady: v roce 1618 se prý čeští stavové vzmužili, rozhodli se bránit své náboženské svobody atd., vznikla třicetiletá válka, která vedla k téměř úplnému zničení českého národa. Tedy odvaha. V roce 1938 se celý svět rozhodl obětovat jejich zemi (českou) Hitlerovi. Kapitulací  začala  druhá  světová  válka,   která

Ladislav Jehlička: »Lehká jsou jen hovna« strana 14

 

vedla k definitivní ztrátě svobody českého národa na mnoho desetiletí či století. Tedy opatrnost. Kdyby prý se dějiny mohly opakovat, měly by se vyzkoušet obráceně obě eventuality. Takhle jsou všechny úvahy jen hra hypotéz. Vypadá to na první pohled duchaplně, ale je to velmi nepřesné. Roku 1618 byla vzpoura stavů proti císaři především bojem o stavovskou autonomii proti císařské centralisaci. Náboženská otázka byla jen pláštíkem, zástěrkou. Každý, kdo něco ví o evropských dějinách té a předchozí doby, ví také, že k válce by bylo stejně došlo, že by vypukla stejně, i kdyby nebylo pražského povstání z roku 1618. Byl tu latentní spor, latentní napětí. Světová válka nevypukla kvůli nám, ba ani kvůli Polákům, ale aby byla zastavena Hitlerova rozpínavost. Úkolem těchto řádek není ovšem se tím zabývat, jenom ukázat, jak Kunderovy nadoblačné úvahy jsou nahodilé a falešné. Velmi nám lichotí (v prvním případě s politováním, vlastně v obou), že jsme prý byli rozhodujícím činitelem dějin, ale v obou případech jsme byli jenom něčím okrajovým. Na výsledku by se nic nezměnilo, kdyby se to obracelo jakkoli.

     Druhý případ je ještě horší, protože je evidentní a prokazatelný. Jeden ze čtyř protagonistů románu, manžel Terezin Tomáš, lékař, odmítne v roce 1969 nebo 70 podepsat jakýsi papír, odjede do Švýcar, ale brzo se vrátí, má jakési oplétačky s StB, a aby jí unikl, resignuje na místo lékaře, než odejde na venkov, několik let myje okna a hlavně s úchvalou Kunderovou dělá při tom mytí oken obecního býka. Kundera roní slzy nad 145 vyhozenými historiky, ale za hrdinu svého vypravování si vybral zrovna lékaře, tedy případ rozhodně netypický, byl-li jaký vůbec. Ale jak to dělá? "...osm hodin, kdy umýval okna bylo naplněno poznáváním nových prodavaček, úřednic, paní v domácnostech, s nimiž si mohl sjednávat schůzky." (s. 180). V životě "poznal asi dvě stě žen (tj. souložil s nimi, pozn. pisatele) a za tu dobu, co umýval okna, jich ještě hodně přibylo". Prostě každá žena, která uviděla chlapa, že jde do bytu s kýblem a hadrem, se hned začala svlékat. Takhle tedy, jako svého lékaře Tomáše, vidí Kundera lidi, kteří mají něco proti režimu, nebo aspoň tak o nich píše. Sám odjel z ČSSR pohodlně v rychlíku nebo letadlem,

Ladislav Jehlička: »Lehká jsou jen hovna« strana 15

 

pohodlně se ve Francii zařídil, pohodlně někde přednášel, pohodlně si píše své knížky staraje se jen o svou proslulost, vede zkrátka skrz naskrz pohodlný život. Tak proč strká nos do věcí, kterým už zdaleka nemůže rozumět? A proč používá lidí jen jako figurek, které mají vzbudit pochybný zájem?
     Co říci souhrnně? Je to tak strašně blbé, že něco tak blbého ještě v české literatuře nebylo. To je Kunderův rekord a triumf. Může být jím ovšem také pro svou zálibu v exkrementech předbojovníkem tzv. fekalismu v literatuře, obrozenským názvem hovnomudrctví . I tady má Kundera mezi Čechy (nevím, jak jinde) absolutní primát. Stále si ovšem nejsem zcela jist, zda si ve své škodolibosti nedělá z čtenářů legraci a zda nečeká v koutku, zda se na to nějaký čtenář a hlavně ovšem literární kritik chytí. Je to takový malý literární podvodníček: nadhodí tu a tam nějakou historickou, politickou nebo filosofickou otázku, pro níž nemůže být v žádném případě jednoznačné řešení, nebo katedrově filosofickou pseudootázku, která dnes vůbec nikoho nezajímá (např. spíše poetický nežli filosofický námět tzv. věčného  návratu),  a  teď  se  v  tom  vrtí  a  vrtí,

obrací to a obrací, jako by to byl nejžhavější problém současnosti, a oblbený čtenář si říká: je ale ten Kundera chytrej! Asi to myslí vážně, protože je přece jen původem Čech a Češi to vždycky brali vážně. [...]
     Dnešní literatura je víceméně na huntě. Tu a  tam – pořídku – se objeví nějaký Graham Greene (ale ten už je starý a jako by patřil minulosti), nějaký Böll (ten už zemřel) nebo Solženicyn. Ale bude jich čím dál tím méně. Dokud spisovatelé byli nebohatí, živili se, jak se dalo, "třeli bídu", jak se říká, tvořili: mohli tvořit velká díla. Dnes mamutí nakladatelské domy, rádio a televize pohltí všecko. Je to fantastický průmysl, který mění tvorbu na výrobu. Mamutí nakladatelství, rádio a televize chtějí být krmeny a krmeny. Výroba nechť běží na plné obrátky, a nestačí-li sama, barnumská reklama jí pomůže. Také "slavní" spisovatelé dnes už nejsou, ale vyrábějí se.
     V jednom má ovšem Kundera pravdu: v titulu svého románu. Ta "Lehkost bytí" je vskutku nesnesitelná. V tom je možná zašifrován ethos jeho díla. Vladimír Holan kdysi napsal skvělou báseň,   která   v  souboru  jeho  spisů   má   titul

Ladislav Jehlička: »Lehká jsou jen hovna« strana 16

 

Nepřátelům, ale kterou sám pro sebe Holan pokřtil Rodné. Ta báseň končí veršem: "Lehká jsou jen hovna." Mohli bychom k tomu dodat: Ať plavou po Vltavě nebo po Seině.

(redakčně kráceno)

 
 
 
 
 
 


M. Kundera: Kniha smíchu a zapomnění. Toronto, ´68 Publishers 1981;
M. Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí. Toronto, ´68 Publishers 1985.
Ladislav Jehlička: »Lehká jsou jen hovna« strana 17