mary's meals   |   jednoduché řešení hladu ve světě
kresba Jakuba Demla
ukázky kompletní díla současná tvorba bejvávalo Literární stránka

Autoři




Jaroslav Durych JAROSLAV DURYCH (2. 12. 1886 – 7. 4. 1962)
   Narodil se v Hradci Králové ze starého turnovského rodu brusičů drahokamů. Otec Václav (zemřel 1897) byl regionálním novinářem, autorem cestopisných črt a jednoho dramatu, starší bratr Václav (zemřel 1912) psal verše a překládal z francouzské literatury. Gymnasium začal studovat Jaroslav Durych v Hradci Králové, od sekundy byl žákem gymnasia z Příbrami, kde maturoval roku 1906. Jako vojenský stipendista absolvoval roku 1913 lékařskou fakultu v Praze, na vojně sloužil v Tyrolích a ve Vídni, za války byl v Korutanech, na haličské frontě,... Působil jako vojenský lékař v Užhorodě, Praze, Olomouci (1923 – 1936) a znovu v Praze do roku 1938 v hodnosti podplukovníka, po válce krátký čas jako civilní lékař. Zemřel v Praze 7. dubna 1962.

Jaroslav Durych: Básně

Durych J.: Osamělé květy. 1. vyd. Praha, Mladá fronta 1993.
Vybral, uspořádal a edičně připravil Vladimír Justl.
Žebrácké písně (1925)


Sebral jsem svých pět švestek

Sebral jsem svých pět švestek a šel; 
pes ani za mnou neštěk; 
měsíc bděl, 
abych se oknem nevrátil; 
myslil snad, že jsem neplatil, 
co chtěl? 

Noční chlad zahnal spaní, 
tož kam? 
Půjdu až do svítání 
zády k tmám, 
do deště, na mráz, do bláta, 
vždyť za mnou nikdo nechvátá, 
jsem sám. 

Vyskočil potkan z díry 
a z hvězd 
jako snů záblesk čirý 
v propast měst, 
jedna teď padá z výsosti, 
komu to nese v tajnosti 
svou zvěst? 

Z jámy se tulák zdvihl, 
hle, druh! 
Myslíš, žes kořist stihl? 
Mám jen dluh. 
Bídný se schází s bídnými – 
Proč jsi však smuten, řekni mi – 
Jsi Bůh?


Básníku, básníku

Básníku, básníku, 
jdi zpívat na hnůj, 
na všivém slamníku 
jezdi a panuj, 
nežádej haléře, 
kdopak tě zval, 
kliď se jen za dveře, 
o číslo dál! 

Takových bylo by 
daremných žroutů, 
z mravní tvé hniloby 
nemoci jsou tu, 
zčerstva jen vypadni 
ze vsí i z měst, 
z louže si ukradni 
odlesky hvězd! 

Z čilého žaludku 
sil máme dosti, 
bychom ti k zármutku 
zlámali kosti, 
scíplotu pojídej, 
to ještě smíš, 
ale jen nezpívej, 
nechoď k nám blíž! 

Chceš-li být k užitku, 
prodávej pasti, 
dřív se však, dobytku, 
maž všivou mastí; 
jenom tě prosíme: 
jdi vepře pást! 
My sami spasíme 
Boha i vlast!

 

Na mne jsi se neusmála

Na mne jsi se neusmála, 
nedala jsi, jenom brala, 
chléb můj psům jsi podávala. 

A já viděl jenom z dáli, 
jak z tvých očí hvězdy plály, 
jak tvé kroky čarovaly. 

A když v koutě, potmě, v tichu, 
vzpomínaje na tvou pýchu, 
skládal jsem zpěv tvého smíchu, 

dala jsi mne z ticha hnáti, 
slyšelas mé děti štkáti, 
oh, ty krásná, svatá máti! 

Šíré pole, smutné pole, 
velký, nepřikrytý stole, 
lože chudých, lože holé, 

dost máš bláta na přikrytí 
pro srdce, jež musíš vzíti, 
aby tobě rostlo kvítí! 

Mnoho bláta třeba nésti 
pro podivné, vzácné štěstí, 
budou z něho růže kvésti. 

Ale bláto není moje, 
a ty růže – budou tvoje! 

 

Šváby jsem tloukl v noci

Šváby jsem tloukl v noci 
a štěnice; 
lezly jich s velkou mocí 
tisíce. 
Zimnicí se chvěly stěny, 
dala jen svit uděšený 
svíce. 

Byli tak slepi, syti 
a vznešení. 
Pavouk se schoval v síti 
v zděšení. 
Myši, proč jsi se tak lekla, 
pověz, je to slota z pekla, 
není? 

Princezny přišlápnuté 
v svém ornátu 
splasklé své břicho duté 
z šarlatu 
slavně nesly na výsosti 
jako na posměch vší zlosti 
katů. 

Hnusní, pekelní svatí 
a světice 
chtěli mě odsud štváti 
z věznice; 
jako hnát mrtvoly z putny 
z plechu čouhal pahýl smutný 
svíce. 

Z výsosti temné krásy, 
leč potají – 
přihlížel Satan asi 
k mumraji. 
Teskno jest, ach, noci, noci, 
nech snít choré o pomoci 
v ráji! 

 

Jde krajinou chudou

Jde krajinou chudou 
mor prašivý; 
kam přijde, tam samy se zlomí 
duše i květy, keře i stromy, 
nad němou kostnicí 
uhasnou hvězdy čisté, 
upadnou křídla rozpjatá, 
puch smrti dusivý 
zhanobí poupata. 
A přece zas budou, 
budou, budou 
růže zářící 
a zlatolisté! 

Tam k zavřeným dveřím 
si usednu. 
Jsou mrtvi tam uvnitř, ach, Bože, 
nech mne jim ustlat umrlčí lože, 
za víry záblesky 
zapomenutou svíci 
k hlavám dát planoucí! 
Ať v šeru zahlédnu 
krásný květ budoucí, 
tak krásný, že věřím, 
věřím, věřím 
za ty za všecky 
umírající!

 

Co to z mlhy v dáli

Co to z mlhy v dáli 
ze všech stran se valí? 
Noho, stůj! 
Co to nastražila 
lidská moc a síla? – 
Hoří hnůj! 

Z pasti bídné, němé, 
kudy unikneme, 
Bože můj? 
Do čtyř stran to světa 
anděl nerozmetá – 
hoří hnůj! 

Zemi srdce bolí, 
smrt se třese v poli, 
bouře, duj! 
Hrůza tvá jest malá, 
smrt se polekala: 
hoří hnůj!


Kdybys byla slepá

Kdybys byla slepá, 
jak by naše oči na sobě lpěly! 

Kdybys byla němá, 
jak krásně bychom si vyprávěli! 

Kdybys byla bezruká, 
jak sladce bychom se objímali! 

Kdybys byla beznohá, 
jak šťastně bychom do ráje putovali! 

Ach, na hrobě květ rozkvétá, 
když hrob jest lásce malý, 
proto jsi v kráse zakleta, 
abychom se nepoznali! 

Ať hvězdu či mrtvolu srdce tvé 
skrývá, 
jen kdybys byla živa, 
i za hrobem živa!

 

Česká balada

Noc temná byla, všude sníh; 
šel český exul hřbitovem 
a ospalý a zemdlený 
posléze stanul nad hrobem. 

Byl otevřený; vešel tam, 
byl zmdlen, že to již neviděl, 
na kostru lehl si a spal, 
co vichr svoje písně pěl. 

Zdálo se mu, že korunu 
na hlavě nosí zářivou, 
že slaví ples – a nevěděl, 
že černé mraky nad ním jdou. 

Tu koruna že píchla jej; 
i probudil se, udiven 
zřel kolem sebe, uviděl, 
že vše to bylo lichý sen. 

Že koruna, o které snil, 
je leb a kosti umrlčí 
a zvuky plesu vířivé 
že jsou jen písně krahujčí.