kresba Jakuba Demla
ukázky kompletní díla současná tvorba bejvávalo Literární stránka

Autoři




F. X. Šalda: Poznámky.

Šalda F. X.: Šaldův zápisník, ročník čtvrtý (1931–32).
2. vyd. Praha, Československý spisovatel 1991

     Zbabělost a bezradnost české kritiky projevila se až pitvorně v případu Dykově. Dyk měl za živa četné odpůrce politické i literární. Ale když zemřel, všecko na ráz kapitulovalo; i literární kritikové, kteří napadali kdysi velmi urputně, ano zuřivě jednotlivá jeho díla, zapěli nyní na ně hymny a panegyriky, bez jediného slovíčka, které by vysvětlilo změnu jejich soudu. Stalo se tu cosi obdobného případu Rašínovu; den před vražedným útokem byl ještě Rašín osobou v největší části tisku nejvíce nenáviděnou a potíranou, ode dne tohoto útoku byl kanonisován beze všeho vysvětlení a zdůvodnění i se svou politikou finanční na celé čáře; jenže v případě Rašínově dá se to poněkud pochopit a omluvit z tragické neobvyklosti jeho smrti. A my žijeme tak bezduchým a bezideovým životem, že tohleto sentimentální kastrátství a ideovou bezpolárnost pokládáme za nějaké mravní plus. Tak je tomu v Čechách: lidé si uženou nenávist a nevědí jak; uženou si obdiv a nevědí jak. Všecko je hromadná nákaza jako u skotu nebo bravu; a nic není myšlenkový řád a ideová závaznost a důslednost.

     Zákonodárská vášeň českého člověka je něco, nad čím žasnu za každým krokem. Zdá se, jakoby se v Čechách nerodili než samí nomothetikové a regulátoři života. Nikde není tolik nápisů, rad, výstrah, poučení, zákazů, příkazů, papírových, dřevěných, kovových desek a deštiček, nikde tolik parodií a trevestií Sinaje jako u nás. Neboť český člověk je nejšťastnější, když svou zákonodárnou ušlechtilost a rozšafnost může učlenit hned v X bodů a presentovat ti ji hned jako desatero. Jsem v malých středočeských lázních. Vlezl jsem již do vany, když tu můj zrak padne na tři plakáty hustě potištěné, přibité na stěně a podávající pochybnou pedantskou češtinou, němčinou a francouzštinou "desatero pro lázeňského hosta". Je to elaborát tak složitý, že bych potřeboval aspoň 5 minut, kdybych si tu litanii měl pročíst až do konce, a alespoň 10 minut, kdybych ji měl celou promyslit a podle ní se zařídit; ale pak bych pravděpodobně do vany již vůbec nevlezl. Psaného a papírového práva a nepráva máme celé vozy formanské; ale po ušlechtilém nepsaném mravu a zvyku, po samozřejmém taktu mysli a srdce, po noblese, kráse, zdvořilosti, slušnosti, která se nenakazuje a nemůže ani nakazovat, která je dána s tvou krví, rodem a přírodou nebo civilisací, skoro bezvýsledně se pídíš v dnešním českém člověku. Proto vypadá náš veřejný život hůře než u Zulukafrů a Křováků. Bestiální surovost srdce a zvrhlost zpotvořené rabiátské duše nalezneš za každým krokem, ke svému úžasu i mezi básníky, kde bys jí byl včera ještě neuvěřil a odmítl brevimanu každého, kdo by tě chtěl o ní přesvědčovat.

 


Šalda F. X.: Šaldův zápisník, ročník šestý (1933–34).
2. vyd. Praha, Československý spisovatel 1993 
 

     P. B. Bridel S. J.: Co Bůh? Člověk? V B. Durychově soukromé edici "Delfín" vychází tato náboženská báseň českého jesuity XVII. stol., horlivého kazatele, misionáře, askety i ošetřovatele nemocných, který zemřel v r. 1680 nákazou morovou v službě milosrdenství, péčí prof. Josefa Vašici a s jeho bystrým rozborem ideovým, formálním i historickým v závěrečných poznámkách. Před nějakými 20 lety nenalezl jsi v německých literárních dějinách ani slova o německém baroku básnickém – dnes v každé lepší literární historii je obšírně popisován a vykládán. A u nás tomu bylo ještě hůře, poněvadž na českém baroku ležela nadto ještě kletba, že zavinil jazykový úpadek i myšlenkovou zprahlost doby pobělohorské. Toto hledisko není možno dnes již držet a obhájit bez zaujetí a násilností logických, jako není možno již déle provozovat pštrosí politiku a strkat do písku hlavu před zjevy básnicky namnoze silnějšími a výraznějšími než ony z doby předbělohorské. Barok je evropský zjev stylové nutnosti a výraznosti, historicky podmíněný a obmezený, který, jak již varoval Croce, nesmí být přenášen do přítomnosti a zde ztotožňován s různými artistně manýrovanými zjevy jen zdánlivě mu příbuznými; musí být pojímán i vykládán jako historicky uzavřená epocha lidského ducha. Pro pochopení a výklad českého baroku básnického nebylo posud, přes záslužné práce zejména Vašicovy, dost vykonáno; řešení mnoha problémů čeká tu ještě badatele; ale hlavní věcí jest, že se s badáním šťastně začalo a že nové funkční pojetí řeči básnické bylo již namnoze šťastně aplikováno na výklad barokního jazyka českého. Bridelova báseň jest stále obměňovaná antitese relativna a absolutna, províjená nejrůznějšími oblastmi myšlení i cítění, které podivně mísí typickou ekstasi mystiků, vyslovenou také typickou mystickou básnivostí, s výrazy všedními nebo triviálními. Není stejné úrovně; vedle míst opravdového vzletu duše je tu i dost banálnosti a plochosti, zaviněné také nedostatečnou technikou Bridelovou. Bridel nebyl jistě básník-profesionál; tato báseň byla jistě chvatně vržena na papír ve chvíli oddechu mezi dvojí missií nebo dvojím kázáním. To vysvětlí mnoho.

 


F. X. Šalda o Janu Opolském, citace z:  Opolský J.: Představení v soumraku
1.vyd. Praha, Odeon 1968
 

     Hle, jeden z rodu melancholiků, plachý, teskný a intuitivní snivec, který zná život mrtvých věcí, řeč němoty, smysl podvědomého a temného, narážky a signály a celý strašný úžas z toho snu, jímž je život. A přitom kouzelný malíř barvou i mlhou slova, dýmem, požárem i deštěm koloritu, narážkovým, podzemně plačícím a nečekaně stříbrně na světlo vystřelujícím měkkým, šerým spádem a monotónně obřadným a slavnostně řasnatým rytmem... Jaké prameny, skalní prameny nálady, hluboko spící pod sedmi pečetěmi, jsou tu zavřeny! A jak cítíte a dýcháte v těch parnatých, lehce jako oblaka nad propast tmy zavěšených, hudebně dechnutých slovech prchavou hrůzu a nenávatnou věčnost okamžiku!