kresba Jakuba Demla
ukázky kompletní díla současná tvorba bejvávalo Literární stránka

Autoři




RABINDRANATH THÁKUR (1861 – 1941)
   Bengálský básník, prozaik, dramatik, esejista – filosof, píšící bengálsky a anglicky. Autor mnoha básní, povídek, her, románů, písní, ve kterých se prolíná staroindická tradice s evropskými vlivy.
   Vydávání děl R. Thákura v českém jazyce má dlouhou historii. Sbírka GÍTÁNDŽÁLÍ, kterou napsal r. 1910 a za kterou mu byla udělena v roce 1913 Nobelova cena, byla z bengálštiny do češtiny přeložena již r. 1911. Od první světové války vznikla řada dalších překladů, v letech 1958 – 1960 vyšly třídílné SPISY R. THÁKURA.

Rabindranath Thákur - Česání ovoce

Podle českého vydání z roku 1923 (Nakladatelství A. Srdce, Praha)
vydalo nakladatelství Votobia, Olomouc 1995. Přeložil L. Vojtig.
 I.
   Rozkaž mi, a očesám ovoce, abych je přinesl v plných koších na tvůj dvorek, ač něco již přišlo na zmar a něco ještě nedozrálo. 
   Jeť roční doba přetížena svou plností a ve stínu kvítí pastýřova píšťala. 
   Rozkaž mi, a pustím se s lodí přes řeku. 
   Březnový vítr je vrtošivý, dráždí liknavé vlny k reptání. 
   Zahrada vydala všechno a v umdlené večerní hodině ozvalo se volání z tvého domu na pobřeží, zatím co slunce zapadá. 
 
II.
   Když jsem byl mlád, byl můj život jako květ, květ, který dává několik plátků ze svého nadbytku, když přijde jarní vánek prositi k jeho dveřím, a nepocítí ztráty. 
   Nyní, na sklonku mého mládí, je můj život jako plod, který nemá čeho šetřiti a čeká, aby se obětoval úplně s celým břemenem své sladkosti. 
 
III.
   Je letní slavnosti jen pro svěží květy a nikoli též pro uschlé listí a zvadlé kvítí? 
   Je píseň moře v souzvuku jen s vlnami stoupajícími? 
   Nezpívá též s vlnami, které klesají? 
   Tam, kde stojí můj král, jsou do koberce vpředeny drahokamy, ale i hlína čeká trpělivě, až se jí dotkne jeho noha. 
   Jen málo je moudrých a velkých, kteří sedí s mým Mistrem, on však vzal pošetilého do svého objetí a učinil mne provždy svým služebníkem. 
 
IV.
   Procitla jsem a nalezla jeho list s jitrem. 
   Nevím, co píše, neboť neumím čísti. 
   Nechám moudrého muže o samotě s jeho knihami, kdo ví, mohl-li by mi list přečísti. 
   Přidržím jej k čelu a přitisknu k srdci. 
   Až noc ztichne a hvězdy vyjdou jedna po druhé, rozložím jej na klíně a budu tiše seděti. 
   Ševelící listí přečte mi jej hlasitě, šumící proud mi jej přednese a sedm moudrých hvězd mi jej zazpívá z oblohy. 
   Nemohu nalézti, co hledám, nemohu pochopiti toho, co bych chtěla věděti, avšak tento nečtený dopis ulehčil mým břemenům a proměnil mé myšlenky v písně. 
 
V.
   Hrst prachu mohla ukrýti tvé znamení, dokud jsem neznal jeho  významu. 
   Nyní, když jsem moudřejší, čtu je ve všem, co je dříve skrývalo. 
   Je namalováno na květných plátkách, třpytí se na zpěněných vlnách, je vztyčeno na vrcholcích hor. 
   Měl jsem tvář od tebe  odvrácenou, proto jsem četl písmena opačně a nechápal jsem jejich smyslu. 
 
VI.
   Kde jsou upraveny cesty, tam zbloudím. 
   Na širé vodě, na modré obloze není vyznačena cesta. 
   Stezka je skryta křídly ptáků, září hvězd, květy plynoucí roční doby. 
   A já se ptám svého srdce, přináší-li jeho krev moudrost neviditelné cesty. 
 
VII.
   Běda, nemohu setrvati v domě a domov mi přestal býti domovem, neboť věčný Cizinec volá, jde cestou kolem. 
   Zvuk jeho kročejů bije mne do prsou, působí mi bolest. 
   Zdvihl se vítr, moře kvílí. 
   Opouštím  všechny své starosti a pochyby a jdu s proudem, který nemá domova, protože Cizinec mne volá, jde cestou kolem. 
 
VIII.
   Buď připraveno k odplutí, mé srdce, ať prodlévají ti, kteří musí! 
   Tvé jméno bylo voláno pod jitřní oblohou. 
   Nečekej na nikoho! 
   Touhou poupěte je noc a rosa, avšak rozvitý květ volá po svobodě světla. 
   Protrhni svůj příkrov, mé srdce, vzhůru! 
 
IX.
   Když jsem prodléval mezi svými nahromaděnými poklady, bylo mi jako červu, který se živí v temnu plodem, v němž se zrodil. 
   Opouštím toto vězení rozkladu. 
   Nechci již zpuchřelou tišinu, protože jdu hledati věčné mládí. 
   Odhazuji vše, co není sjednoceno s mým životem a co není tak lehké jako můj smích. 
   Pádím proudem času a věz, mé srdce, že v tobě tančí básník, prozpěvující na své pouti. 
 
X.
   Vzal jsi mne za ruku a přitáhl k sobě a posadils mne na vysoké křeslo před všemi lidmi, až jsem byl zastrašen a neschopen povstati a jíti svou cestou, pln nejistoty a obav, abych nešlápl na trn jejich nepřízně. 
   Konečně jsem osvobozen! 
   Rána dopadla, zarachotil buben urážky a mé křeslo leží dole v prachu. 
   Mé cesty otvírají se přede mnou. 
   Moje křídla jsou plna žádosti po obloze. 
   Jdu, abych se přidružil k sršícím půlnočním hvězdám, abych se ponořil do hlubin stínu. 
   Podobám se letnímu mraku, hnanému bouří, který, odhodiv svou zlatou korunu, věsí hromové rány jako meč na řetěz blesků. 
   V zoufalé radosti běžím po uprášené cestě opovržených, blížím se tam, kde mne konečně přivítáš. 
   Dítě nalezne svou matku, když opustí její lůno. 
   Když jsem byl odloučen od tebe, vyvržen z tvého domova, mohu teprve spatřiti tvou tvář. 
 
XI. 
   Zdobí mne, jen aby se mi posmíval, ten můj náhrdelník z drahokamů. 
   Tlačí mne, mám-li jej na krku, škrtí mne, chci-li jej strhnouti. 
   Svírá mi hrdlo, dusí můj zpěv. 
   Kdybych jej jen mohla odložiti do tvých rukou, Pane, byla bych zachráněna. 
     Vezmi jej ode mne a připoutej mne zaň k sobě věncem kvítí, neboť se stydím státi před tebou s tím náhrdelníkem z drahokamů na krku. 
 
XII.
   Hluboko dole proudila Džumna, bystrá a čistá, nad ní se mračil strmý břeh. 
   Kolem se kupily vrchy ztemnělé lesy a zbrázděné bystřinami. 
Govinda, veliký učitel Sikhů, četl písmo, sedě na skále, když přistoupil k němu Raghunath, jeho žák, pyšný na své bohatství, poklonil se a řekl: "Přinesl jsem svůj chudý dárek, nehodný, abys jej přijal." 
   Takto mluvě, položil před učitele pár zlatých náramků, zdobených drahokamy. 
   Mistr vzal jeden z nich a točil jím na prstě, při čemž z diamantů šlehaly zářící paprsky. 
   Pojednou mu náramek vyklouzl z ruky a skutálel se po břehu do vody. 
   "Běda," vzkřikl Raghunath a skočil do řeky. 
   Učitel obrátil oči k své knize, voda chopila a skryla to, co vzala, a běžela dále svou cestou. 
   Den pohasínal, když se Raghunath vrátil k svému učiteli, unavený a promáčený. 
   Těžko oddychoval a řekl: "Mohl bych jej ještě dostati, kdybys mi ukázal, kam padl." 
   Učitel vzal druhý náramek, hodil jej do vody a pravil: "Tam." 
 
XIII.
   Kráčeti, znamená potkávati tě každým okamžikem, Druhu-poutníče! 
   Znamená to zpívati do zvuku tvých kroků. 
   Ten, koho se dotkl tvůj dech, nehledá se svou lodí bezpečí u břehu. 
   Rozvine bez obav plachty po větru a brázdí rozbouřené vody. 
   Ten, kdo otevře své dveře a vykročí ven, dostane  tvé pozdravení. 
   Nezdržujte se počítáním svého zisku nebo oplakáváním své ztráty. 
   Jeho srdce rozvíří buben k jeho pochodu, protože je to pochod krok co krok s tebou, Druhu-poutníče! 
 
XIV.
   Z tvých rukou dostane se mi mého dílu z nejlepšího v tomto světě - takový byl tvůj slib. 
   Proto se tvé světlo třpytí v mých slzách. 
   Bojím se býti veden jinými, abych tě neminul, když čekáš v nějakém ohybu cesty, chtěje býti mým vůdcem. 
   Kráčím svou cestou podle svého rozmaru, až právě moje pošetilost tě přivábí k mým dveřím. 
   Vždyť mám tvůj slib, že z tvých rukou dostane se mi mého dílu z nejlepšího v tomto světě. 
 
XV.
   Tvá řeč je prostá, můj Mistře, nikoli však těch, kteří mluví o tobě. 
   Rozumím hlasu tvých hvězd a mlčení tvých stromů. 
   Vím, že se mé srdce otevře jako květ, že můj život byl napojen u skryté studně. 
   Tvé zpěvy přilétají jako ptáci ze smutného kraje sněhu stavěti si hnízda v mém srdci, na jeho dubnovém výsluní, a já spokojeně čekám na radostnou roční dobu. 
 
XVI.
   Věděli kudy jít a šli k tobě úzkou cestou, já však jsem vyšel ven do noci, protože jsem ničeho nevěděl. 
   Nebyl jsem dosti učený, abych se tě bál v temnotě, proto jsem přišel nenadále k tvým dveřím. 
   Moudří mne pokárali a kázali mi odejíti, ježto jsem nepřišel cestou. 
   V nejistotě jsem se obrátil, tys mne však zadržel a jejich výtky byly hlučnější každým dnem. 
 
XVII.
   Vynesl jsem svou hliněnou lampu z domu a volal: "Pojďte, děti, posvítím vám na cestu!" 
   Noc byla ještě temná, když jsem se vracel, zanechávaje cestu jejímu mlčení a běduje: "Posviť mi, Ohni, neboť moje hliněná lampa leží v prachu rozbita!" 
 
XVIII.
   Nikoli, není v tvé moci rozevříti poupě v květ. 
   Můžeš jím třásti a tlouci, nemáš však moci proměnit je v květ. 
   Tvůj dotek je poruší, roztrháš jeho plátky na kousky a naházíš je do prachu. 
   Neobjeví se však ani barvy, ani vůně. 
   Ó, není tvou věcí rozevříti poupě v květ. 
   Ten, kdo dovede rozevříti poupě, dělá to tak prostě. 
   Pohlédne na ně a míza života pohne se v jeho cévách. 
   V jeho dechu rozvine květ svá křídla a chvěje se ve větru. 
   Barvy vyšlehnou jako touhy srdce a vůně prozrazuje sladké tajemství. 
   Ten, kdo dovede rozevříti poupě, dělá to tak prostě. 
 
XIX.
   Sudas, zahradník, utrhl na svém rybníce poslední lotos, který tam zůstal po zimní nepohodě, a šel ke branám paláce prodati jej králi. 
   Tam potkal poutníka, který mu řekl: "Co chceš za ten poslední lotos, chci jej obětovati Buddhovi." 
   Sudas odvětil: "Zaplatíš-li jeden zlatý peníz, bude tvůj. 
   Poutník zaplatil. 
   V tom okamžiku vyšel král a chtěl též koupiti lotos, protože byl na cestě do háje Buddhova a myslel: "Bude to krásné, položiti k jeho nohám lotos, který kvetl v zimě." 
   Když zahradník řekl, že se mu nabízí jeden zlatý peníz, nabídl mu král deset, poutník však cenu zdvojnásobil. 
   Zahradník byl lakotný a myslel, že se mu dostane větší odměny od toho, pro nějž tolik nabízeli. Uklonil se tedy a řekl: "Nemohu prodati toho lotosu." 
   V tichém stínu mangového háje za zdmi města stanul Sudas před Buddhou, na jehož rtech spočinulo mlčení lásky a jehož oči vyzařovaly mír jako jitřenka v podzimní rose. 
   Sudas pohlédl na jeho tvář, položil lotos k jeho nohám a sklonil hlavu do prachu. 
   Buddha se usmál a otázal se: "Čeho si přeješ, můj synu?" 
   Sudas zvolal: "Nejmenšího doteku tvých nohou." 
 
XX.
   Učiň mne svým básníkem, ó Noci, zastřená Noci! 
   Mnozí seděli bez hlesu po věky ve tvém stínu, nechť já vyzpívám jejich písně. 
   Vezmi mne na svůj vůz bez kol, který jezdí neslyšně mezi světy, ó královno v paláci času, ty temně krásná! 
   Mnohý pátrající duch vplížil se na tvůj dvůr a bloudil po tvém neosvětleném domě, hledaje odpovědi na své otázky. 
   Z mnohého srdce, protknutého šípem radosti z rukou Neznámého, vytryskl veselý zpěv, otřásající temnotou v základech. 
   Ty bdělé duše obdivují ve světle hvězd poklad, který znenadání nalezly. 
   Učiň mne jejich básníkem, ó Noci, básníkem tvého nezměrného mlčení. 
 
XXI.
   Chci jednoho dne nalézti Život v sobě, radost, která je skryta v mém životě, třeba že dny zanášejí mou cestu svým planým prachem. 
   Postřehl jsem její záblesky a její vrtkavý dech se mne dotknul, naplňuje na chvíli mé myšlenky vůní. 
   Chci nalézti jednoho dne v sobě Radost, sídlící za záclonou světla - a chci stanouti v překypující samotě, kde se mi vyjeví všechny věci jako svému stvořiteli. 
 
XXII.
   Toto podzimní jitro je znaveno nadbytkem světla a jsou-li tvé písně vrtošivé a mdlé, půjč mi svou flétnu na chvíli. 
   Budu si s ní jen hráti podle svého rozmaru, tu ji položím na klín, tu ji přitisknu ke rtům a zase ji položím vedle sebe do trávy. 
   Avšak v posvátném večerním tichu natrhám kvítí, abych ji ovil věncem a naplnil vůní, pak ji budu uctívati s rozžatou lampou. 
   V noci pak přijdu k tobě a vrátím ti tvou flétnu. 
   Budeš na ni hráti půlnoční píseň, až osamělý přibývající měsíc bude blouditi mezi hvězdami. 
 
XXIII.
Básníkova mysl plyne a tančí na vlnách života mezi hlasy větru a vody 
 Nyní, když slunce zapadlo a setmělá obloha sklání se k moři jako klesající řasy nad unaveným okem, je čas odejmouti mu pero a dopustiti, aby se jeho myšlenky ponořily ke dnu hlubiny, doprostřed věčného tajemství toho ticha. 
 
XXIV.
   Noc je temná a tvůj spánek je hluboký v tichu mé bytosti. 
   Probuď se, ó bolesti lásky, ježto neumím otevříti dveří a stojím venku. 
   Hodiny prodlévají, hvězdy bdí, vítr utichl, těžké ticho je v mém srdci. 
   Probuď se, lásko, procitni! Naplň po okraj můj prázdný pohár a dechem zpěvu rozčeř hladinu noci. 
 
XXV.
   Jitřní pták zpívá. Odkud má zvěst jitra dříve, než se rozbřeskne, dokud ještě drak-noc svírá oblohu svými černými, studenými spáry? 
   Pověz mi, jitřní ptáku, jak našel posel z východu cestu k tvým snům dvojí noci oblohy a listí? 
   Svět ti nevěřil, když jsi volal: "Slunce se blíží, není již noci." 
   Ó spící, procitni! 
   Odhal hlavu, vyčkávaje prvního paprsku žehnajícího světla, a zpívej s jitřním ptákem v radostné důvěře. 
XXVI.
   Žebrák v mém nitru pozdvihl své vyhublé ruce k bezhvězdné obloze a volal do ucha noci svým hladovým hlasem. 
   Modlil se k slepé temnotě, která leží jako padlý bůh v zoufalém nebi ztracených nadějí. 
   Volání žádosti kroužilo kolem propasti zoufání jako bědující pták, poletující kolem prázdného hnízda. 
   Když však jitro spustilo kotvy na pokraji východu, žebrák v mém nitru vyskočil a volal: 
   "Jak jsem blažen, že mne hluchá noc zapřela - že její pokladnice byla prázdná." 
   Pak jásal: "Ó světlo, ó světlo, jak jsi vzácné a vzácná je radost, která tě konečně poznala!" 
 
XXVII.
   Sanatan modlil se svůj růženec na břehu Gangu, když přistoupil k němu Brahmin v cárech a pravil: "Pomoz mi, jsem chudý!" 
   "Moje miska na almužnu je vše, co mám," odpověděl Sanatan, všechno ostatní jsem rozdal." 
   "Avšak bůh Šiva zjevil se mi ve snu," řekl Brahmin, "a poradil mi, abych šel k tobě." 
   Tu si Sanatan vzpomněl, že našel kdysi drahocenný kámen mezi oblázky na břehu řeky a skryl jej v písku, mysle, že by ho někdo mohl potřebovati. 
   Ukázal to místo Brahminovi, který žasna, vyhrabal drahokam. 
   Brahmin seděl na zemi a přemýšlel v samotě, až slunce zapadlo za stromy a pasáci hnali domů svá stáda. 
   Pak povstal, přistoupil váhavě k Sanatanovi a řekl: "Mistře, dej mi nejmenší drobet toho bohatství, které pohrdá vším bohatstvím světa." 
   A drahokam hodil do vody. 
 
XXVIII.
   Čas od času chodil jsem k tvé bráně se zdviženýma rukama, prose  vždy o více a více. 
   Dával jsi stále, někdy váhavě, někdy s neočekávaným nadbytkem. 
   Něco jsem vzal a něco jsem nechal upadnouti, něco mne tíží v rukou, z něčeho jsem udělal hračky a rozlámal je, když mne omrzely, až trosky a spousty tvých darů vzrostly nesmírně, ukrývajíce tě, a nekonečné očekávání vysílilo mé srdce. 
   Vezmi, ó vezmi, tak volám nyní. 
   Smeť dolů všechno z té žebrácké misky, zhasni lampu dotěrného hlídače, chop mne za ruce, zdvihni mne z té stále vzrůstající hromady svých darů k čiré nekonečnosti tvé netísněné přítomnosti. 
 
XXIX.
   Vřadil jsi mne mezi poražené. 
   Vím, že není mým údělem vyhrávati, ani vzdáliti se. 
   Musím vstoupit do močálu, abych klesl až ke dnu. 
   Budu hráti hru svého zničení. 
   Vsadím vše, co mám, až prohraji svůj poslední peníz, dám v sázku sebe a pomyslím pak, že vyhraji svou naprostou porážku. 
 
XXX.
   Úsměv veselí rozjasnil oblohu, když jsi oděl mé srdce v cáry a poslal je na silnici žebrati. 
   Šlo ode dveří ke dveřím a často, když jeho miska byla téměř plna, bylo oloupeno. 
   Na sklonku únavného dne přišlo k branám tvého paláce, zdvihajíc svou nebohou misku, tys je vzal za ruku a posadil vedle sebe na svůj trůn. 
 
XXXI.
   "Kdo z vás ujme se povinnosti krmiti hladovějící?" tázal se Buddha těch, kteří ho provázeli, když hlad panoval v Šravasti. 
   Ratnakar, bankéř, svěsil hlavu a řekl: "Je třeba mnohem více než celého mého bohatství, aby hladovějící mohli býti nasyceni." 
   Džasjen, velitel králova vojska, řekl: "Rád bych dal vše, i svůj život, avšak v mém domě není dosti jídla." 
   Dharmapal, jemuž patřily širé lány polí, řekl vzdychaje: "Ďábel sucha vysušil docela moje pole. Nevím, jak zaplatím dávku králi." 
   Tu povstala Suprija, dcera žebrákova. 
   Poklonila se všem a řekla skromně: "Já chci krmiti hladovějící." 
   "Jakže," volali všichni. "Jak můžeš doufati, že dostojíš svému slovu?" 
   "Jsem nejchudší z vás všech," řekla Suprija, "to je má síla. Mám svou pokladnu a své zásobárny v domě každého z vás." 
 
XXXII.
   Neznal jsem svého krále, proto, když požadoval svých poplatků odvážil jsem se mysliti si, že se schovám a svého dluhu nezaplatím. 
   Utíkal jsem za svou denní prací, utíkal jsem za svým nočním spánkem. 
   Jeho požadavek mne však pronásledoval každým dechem, který jsem oddechoval. 
   Tak jsem poznal, že on mne zná a že není místa, které by bylo mým. 
   Teď si přeji, abych mohl vše co mám, položiti k jeho nohám a získati nároku na místo pro sebe v jeho království. 
 
XXXIII.
   Když jsem si myslel, že vytvořím ze svého života tvůj obraz pro lidi, aby se mu klaněli, snesl jsem svůj prach, svá přání a všechny své barevné přeludy a sny. 
   Když jsem prosil tebe, abys vytvořil z mého života obraz podle svého srdce, který bys miloval, přinesl jsi svůj oheň a sílu, pravdu, půvab a mír. 
 
XXXIV.
   "Pane," oznamoval služebník králi, "světec Narottam dosud ani nevkročil do tvého královského chrámu." 
   "Opěvuje slávu boží pod stromy na silnici. Ve chrámu není věřících." 
   Kupí se kolem něho jako včely kolem bílého lotosu, nevšímajíce si zlatého džbánu s medem." 
   Král se zamrzel v srdci a odešel na místo, kde Narottam seděl v trávě. 
   Tázal se ho: "Otče, proč míjíš můj chrám se zlatou klenbou a sedíš venku v prachu, hlásaje lásku boží?" 
   Protože bůh není v tvém chrámu," odvětil Narottam. 
   Král se zamračil a řekl: "Víš-li, že ten div umění stál dvacet milionů ve zlatě a že byl zasvěcen bohu nákladnými obřady?" 
   "Ano, vím to," odpověděl Narottam. "Bylo to v tom roce, kdy tisíce tvého lidu, jimž vyhořely příbytky, stály před branou, prosíce marně o pomoc." 
   "A bůh pravil: Ten ubohý tvor, který nemůže dáti přístřeší svým bratřím, chtěl by mi postaviti dům!" 
   "I zvolil svůj příbytek pod stromy u cesty, mezi těmi bez přístřeší." 
   "A v té zlaté bublině není nic než horké páry pýchy." 
   Král vzkřikl hněvivě: "Opusť mou zemi!" 
   Světec klidně odvětil: "Dobře, vyžeň mne tam, kam jsi vyhnal mého boha." 
 
XXXV.
   Polnice leží v prachu. 
   Vítr je znaven, světlo mrtvo. 
   Ach, ten zlý den! 
   Pojďte, bojovníci, se svými prapory a pěvci, se svými válečnými písněmi! 
   Pojďte, poutníci na pochodu, pospěšte se svou cestou! 
   Polnice leží v prachu, čekajíc na nás. 
   Byl jsem na cestě do chrámu se svou večerní obětí, hledaje místo odpočinku po denní, zvířené lopotě, doufaje, že mé bolesti budou utišeny a skvrny na mém šatě vyčištěny, když jsem nalezl polnici, ležící v prachu. 
   Nebyla to hodina, abych rozžehl svou večerní lampu? 
   Nezpívala již noc svou ukolébavku hvězdám? 
   Ó krvavě rudá růže, máky mého spánku vybledly a zvadly! 
   Byl jsem přesvědčen, že mé putování je u konce a všechny mé dluhy vyrovnány, když jsem pojednou našel polnici, ležící v prachu. 
   Povzbuď mé ospalé srdce kouzlem svého mládí! 
   Nechť moje radost ze života vyšlehne plamenem. 
   Nechť střely procitání proniknou srdcem noci a chvění hrůzy otřese slepotou a ochromením. 
   Přišel jsem, abych zdvihl polnici z prachu. 
   Není již pro mne spánku - má cesta povede mrakem střel. 
   Někteří vyběhnou z domů a postaví se mi po bok, někteří budou plakati. 
   Někteří budou se zmítati a sténati na svých lůžkách v hrozných snech. 
   Neboť dnes v noci zazní polnice. 
   Prosil jsem o mír u tebe, jen abych nalezl hanbu. 
   Nyní stojím před tebou - pomoz mi obléci mou zbroj! 
   Nechť těžké rány soužení vykřesají oheň z mého života! 
   Nechť moje srdce bije s bolestí, aby zarachotil buben tvého vítězství. 
   Vyprázdním zcela své ruce, abych zdvihl tvou polnici. 
 
XXXVI.
   Když, šílíce ve svém veselí, zdvihali prach, aby pošpinili tvé roucho, ó Krásný, bolel mne srdce. 
   Volal jsem k tobě, říkaje: "Vezmi svou trestající metlu a suď je." 
   Jitřní světlo bodalo do jejich očí, zrudlých od nočního hýření, zahrada bílých lilií vítala jejich horký dech, hvězdy zíraly udiveně skrze posvátné přítmí na jejich hodování, na ty, kteří zdvihali prach, aby pošpinili tvé roucho, ó Krásný! 
   Tvá soudná stolice byla v květinové zahradě, v jarním zpěvu ptáků, na stinných březích řeky, kde stromy ševelily v odpověď na šplouchání vln. 
   Ó můj Milovaný, neměli slitování ve své vášni. 
   Loupili v temnotě, aby uchvátili tvé ozdoby a přikryli jimi své žádosti. 
   Když tě týrali svými ranami, byl jsem proniknut bolestí a volal jsem k tobě, říkaje: "Vezmi svůj meč, ó můj Milovaný, a suď je!" 
   Ach, však tvá spravedlnost bděla. 
   Matčiny slzy byly vylity na jejich nestoudností, nepomíjející věrnost milencova ukryla oštěpy jejich vzpoury ve svých vlastních ranách. 
   Tvůj soud byl v němé bolesti bezesné lásky, v uzardění studu, v nočních slzách zoufalství, v bledém jitřním světle odpuštění. 
   Ó Hrůzný, ve své bezohledné chtivosti přelezli v noci bránu tvého domu a vloupali se do tvého skladiště, aby tě oloupili. 
   Avšak váha jejich lupu vzrostla nesmírně, nebylo možno jím pohnouti ani jej odnésti. 
   Tu jsem volal k tobě, řka: "Odpusť jim, ó Hrůzný!" 
   Tvé odpuštění propuklo v bouřích, srážejíc je dolů a drtíc jejich krádeže v prach. 
   Tvé odpuštění bylo hromobití, v krvavém dešti, v hněvivé rudosti západu. 
 
XXXVII.
   Upagupta, žák Buddhův, spal v prachu u zdi města Mathury. 
   Všechny lampy byly zhasnuty, všechny dveře byly zavřeny a všechny hvězdy byly schovány na zamračené srpnové obloze. 
   Čí to byly nohy, zvonící náramky, jež se dotkly náhle jeho prsou? 
   Prudce se vzchopil a světlo z lampy, kterou nesla žena, nalezlo odlesk v jeho odpouštějících očích. 
   Byla to tanečnice, zářící klenoty, zahalená v bledě modrý plášť, opojená vínem svého mládí. 
   Sklonila se se svou lampou a spatřila mladou tvář, přísně krásnou. 
  „Promiň mi, mladý poutníku," řekla žena, „pojď laskavě do mého domu. Tato zaprášená cesta není pro tebe vhodným lůžkem." 
   Poustevník odpověděl: „Ženo, jdi svou cestou, až přijde čas, přijdu k tobě." 
   Pojednou zasvítila černá noc svými zuby ve vyšlehnuvším blesku. 
   Bouře zaburácela z kouta oblohy a žena se zachvěla strachem. 
 
¤  ¤  ¤
 
   Větve podél cesty stojících vzdychaly pod tíhou květů. 
   Veselé zvuky flétny zalétaly sem z dáli v teplém jarním vzduchui. 
   Obyvatelé města vyšli do lesů na slavnost květů. 
   Z vrcholků oblohy hleděl měsíc v úplňku na stíny tichého města 
   Mladý asketa procházel se opuštěnou ulicí, nahoře, ve větvích mangového stromu kvíleli láskou choří ptáci písně své bezesné noci. Upagupta prošel branami města a stanul pod hradební zdí. 
   Která to žena leží ve stínu zdi u jeho nohou, zachvácená černým morem, tělo pokryté vředy, spěšně vyvržená z města? 
   Asketa k ní usedl, položil její hlavu na klín, chladil jí rty vodou a potíral rány balzámem. 
   „Kdo jsi, ty milosrdný," tázala se žena. 
   „Konečně přišel čas, abych tě navštívil, a tu jsem," odpověděl mladý asketa.