kresba Jakuba Demla
ukázky kompletní díla současná tvorba bejvávalo Literární stránka

Autoři




JIŘÍ OLIČ (1947)
básník, esejista, literární kritik. Autor řady knih, které vyšly v samizdatu. Po listopadu 1989 byla vydána kniha próz a básní "Marná snaha", monografie o Josefu Váchalovi "Nejlépe tlačiti vlastní káru sám..." (Paseka 1993) a Jakubu Demlovi "Čtení o Jakubu Demlovi" (Votobia 1933)

Jiří Olič: Marná snaha

Olič J.: Marná snaha. Bratislava, Fragment 1992.

Z DÉMANTOLOGIE
 
2. 1. 1991: ĎÁBELSKÉ  
     Myslím tím nápisy BOH JE LÁSKA nastříkané přes šablonu spreji a rušící majestát bratislavských kostelů i historických budov. Nepokládám to za maličkost a za pouhou idiocii, naopak: tyto pobožné nápisy jsou důkazem přítomnosti Ďábla v ČSFR. 

2. 2. 1991: ĎÁBELSKÉ 
     Právě čtu v Rockpopu č. 2/1991 příhodu z koncertu heavymetalového nařvana Ozzy Osbourna: „Kdosi z publika po něm hodil živého netopýra a on mu ukousl hlavu." 
     Žijeme ve století hovad. Citát z Ladislava Klímy na útěchu: 
     „Když mně bylo 8 let, šťoural chlap železnou tyčí surově do tygra; ten strašně řval. Odcházeje šeptal jsem si, omámen vztekem a bezmocí: jen počkej, můj andílku, uvidíš, že ti tu mrchu jednou předhodím, uvidíš!" 
     Jen počkej, můj andílku netopýre... 

10. 2. 1991: PÁTÁ CENOVÁ SKUPINA 
     Stává-li se melancholie nesnesitelnou, zapíná se televize. Tam obvyklé vymítání zlých duchů pomocí komiků, ale zlatým hřebem zůstává scénicky dotvořený český šansón. Hapkovu výbornou muziku, lidově kymácivou, přehlušuje text: šansonovitě vydatný, nařvaný, chytrolínský. V hostinci (pozor, slovní hříčka) páté cenové skupiny se prý čepuje pivo a nenávist. V první cenové skupině se patrně čepuje čirá svoboda, volnost a bratrství! A teď ta disproporce: rozkývaní lidé musí chtě–nechtě zpívat žvásty o nenávisti. Ale hlavní je ta myšlenková vydatnost, t.j. šansonovitost na český způsob: 90% lyrického blábolu + 10% teorie národa, to všechno v obvyklém pětiprocentním roztoku pražské ironie. Danke, nein. Dobře ti tak, diváku televizní, neboť ty se nedíváš: ty jsi díván! 
 
20. 11. 1991: ĎÁBELSKÉ 
     V televisi ukazují manifestaci majitelů norkových kožichů, kteří se osmělili vyjít si do londýnského parku a v bezpečné vzdálenosti od anarchistických zlých sprejařů dávají rozhovory. 
     „Víte kolik norků museli zabít na váš kožich? Není vám jich líto?" 
     Odpověď hodná kamenosochařského dláta: „Norek je malé hnusné zvířátko, které se ve vodě živí tím, že žere menší a krásnější zvířátka. Vůbec mi jich není líto!" 
     Odpovídá postarší dáma v kožichu o němž možno mluvit jako o rozsáhlém. 
     Nájezd kamery na její obličej: Nejvyšší spravedlnosti! Věčnost, jež nezná času věděla odpověď šedesát let dopředu a trestala předem! Jak jinak si vysvětlit ten ksicht; vedle něj má každý norek obličejíček Marilyn Monroe! 

30. 11. 1991: ĎÁBELSKÉ 
     Diváci televise a čtenáři novin to dávno vědí. Autoritu, kterou měl kdysi Bůh má dnes preservativ. On je dnes jediná naděje a útěcha. A co víc: on je láska! Ha Ha. 
     To on nás vysvobodí a momentálně zachrání. Bez něj se neodvažuj jít z domu. 
     On je pomoc v nouzi nejvyšší a jediná jistota. On je absolutnem v moři pochyb. 
 
11. 12. 1991: POSLEDNÍ SLOVA 
     Poslední Goethova slova jsou: „Více světla!" 
     Údajně poslední slova Claudelova: „Pane doktore, vy myslíte, že je to salám?" 
     Na první pohled jsou slova svobodného zednáře o světle daleko duchovnější, než slova katolického básníka. Na druhý pohled zdá se být Claudelův výrok daleko, daleko mystičtější!  

 
 
 
MARNÁ SNAHA
 
NA HÁKU
 
     Vstoupiv na parket rukama pádlovati započal. Nemohl býti výjimkou. Tady, na centimetru čtverečném měl se projeviti jeho individualism. A proto vstoupiv na parket, rukama pádlovati započal. Hořejšku těla postupně podřídil nohy, asynchronně ovšem. Jazyk schoval. 
     Mohutný buben slyšel. Velký šlapák. Srdce v úzkosti, ale kdo se na to ptá. Viděl to, co bylo třeba viděti. Laserové paprsky divoce se křižovati po stěně. Takové, co nevycházejí a nezapadají, a přece jsou. 
     Divokého tance účasten, slyšel zpěváka 20 krát opakovati refrén. Byl lapen. Dehydratován, ale pepsicolou zalit. Navrácen. Bylo signalisováno, že každá skutečná existence je groteskní; nevěděl o tom. Nemohl o tom věděti ničeho, jinak by utekl do lesa, do nejtmavšího kouta pustého lesa. Ale byl zde a chvíli se mu zdálo, že má štěstí na dosah. 
     Há modrá! Zakýval se loyálně! 
     Hé rudá! Na místě poskočil, jako by měl zkameněti v sošném postoji, pak ale explodoval pohybem. A zas! 
     Hé rudá!! 
     Vykopnuv se do prostoru, letěl, tam, kde se nedopadá. Někdy jen o milimetr míjel HÁK na němž to měl. 
 
DOTROUBENO
 
     Dotroubeno. Došito. Dokantováno. Pil jsi? Dopito. Volal jsi? Dovoláno. Čuchal jsi? Dočucháno. Létals? Dolétals. Látals? Dolátals. A kroutil – lis, dokroutils. 
     To co se rajským sadem zdálo, končí posledními zákrsky; jsi v místech, kde poslední bariéry ztrácejí svůj smysl  a v paprscích kosmického světla, tak podobného světlu slunečnímu, jako ty zákrsky hynou. 
     Dotřešňovalsi. Doangreštoval. 
     Poslední sloka ekologické odrhovačky dozpívána. A zapomenuta. Schválena nová hymna. Vlajka letí na stožár. Celý národ v pozoru dojatě zpívá: 
     Já ti ho tam našroubuju 
     já ti ho tam dám 
     ten karafiját 
     do dírky za kabát. 
     Pan premiér se ukloní a jako vrabec odskáče.