Koupím knihy Jakuba Demla vydané před rokem 1989, prosím nabídněte pomocí formuláře nebo na email . Díky!
kresba Jakuba Demla
literární stránka Jakuba Demla - www.deml.cz

JAKUB DEML

aktuality
ukázky
bibliografie
životopis
napsali o JD
lidé okolo JD
motiv ženy v díle JD
Moji přátelé - koláže
fotogalerie


o těchto stránkách
odkazy
kontakt

Další autoři

Archiv

Rodný kraj (1936)

Pozdrav Tasova; Rodný kraj. 1. vyd. Brno, JOTA & ARCA JIMFA 1991

A miluji to temněmodré moře za tím svým cypřišem a ty míhající se koruny dubů a smokvoní a buků a oliv a tu černou litinu pinií a ten slanými vlnami moře vyhlodávaný bok Koločepu, kde své vyhnanství tráví básník Rudolf Pannwitz, přítel Otokara Březiny – a při tom, jak je mi to všecko cizí! Tak silno a tak prudko cizí, že bych si přál zde umřít na skalnatém ostrůvku mezi olivami, neboť tyto stromy jsou nejžalostnější mezi veškerým stromovím rajským, smutnější než naše vrby, poněvadž ani v zimě neshazují svého lupení, které není ani zelené, ani šedé – mezi olivami jejichž tělo je tak zmrzačené jako tělo žádného jiného stromu na světě, rozštípané, rozpukané, zkroucené a děravé, rána na ránu, bolest na bolest a docela žádná pryskyřice na zahojení a při tom ten trpasličí růst a žádná včela, neboť by tady nenašla ani pelu, ani medu, a žádný pták, poněvadž tyto haluze jsou příliš průhledné a příliš daleko od nebe, při samé zemi. Vskutku, aby se poznalo, že oliva také roste, k tomu by bylo potřeba, aby se člověk dvakrát narodil. Kristus nemohl v žádné jiné zahradě trpěti než v zahradě olivové, poněvadž plodů stromu olivového nikdo nejí a čerstvých nikdo jísti ani nemůže: plody stromu olivového se netrhají lidskýma rukama, ale ještě za zelena srážejí se holemi, poněvadž ony příliš pevně drží na větvích a jest jich tak mnoho, že by to rukama trvalo příliš, příliš dlouho, ó básníku! a když je takto holemi s haluzí stloukli, sbírají je na zemi mezi ostrým kamením a v bezútěšné trávě, toto tvrdé ovoce oliv, kterého ani prasata nežerou, jak je nechutné – já sám jsem okusil tohoto plodu, ale neměl chuti žádné, ani oleje jsem necítil, i zahodil jsem jej – a kdyby toto ovoce stloukli holemi se stromů aspoň najednou, ale ono asi nestejně zrá, i chodí v listopadu, měsíci dušičkovém, s holemi k těm stromům den co den a srážejí, co se těmi holemi srazit dá, takže když jsem ráno procital, tehdy v měsíci listopadu, tady na Adrii, probouzelo mne tepání, které nebylo tak silné jako tepání koberců v Praze (Bože můj!), za to však neméně poraňovalo mé sebevědomí. Ale právě z těchto plodů dobývá se olej na pomazání proroků a králů. Jenom je srážejte, jenom je stoupami drťte, jenom je po celé měsíce močte, jenom je svými žernovy na kaši rozmílejte: na to tady jsou! Však jejich krev, dcera země a slunce, i do pokrmů je zdravější než prasečí sádlo!
 

¤                              ¤                              ¤

Není jediné mé ctnosti, která by nerostla jako heřmánek, nebo pivoňka, nebo boží dřevec, karafiát a maří list z mého rodného kraje: jako bříza, jako borovice, jako jalovec a žulový balvan, jak modravě šedé a stříbřitě modravé vlny žita, po kterém v červnu se honí vlci: jak těžké mlhy a podzimní plískanice, jak urputně praskající fošny ledu, anebo když celá zamrzlá řeka najednou vzdychne z hluboka mezi smrkovými stráněmi: to vše je v mých ctnostech z domova, také letní oblaka a rorejsi v letu kroužící a skřípající, div se jim zobáky do večerních červánků nerozštípnou blažeností: i zpěv lindušky, i vůně obraceného i kopeného sena, i klidný a sebevědomý šepot ječmenových osin, když je pohladí polední větřík: i večerní klekání, které s výše se snáší na unavené hlavy a hřbety a ruce jak sladké uznání od Boha –: toto vše, i když ani nevím, dává můj rodný kraj do všech mých pohledů, které byly dobré, do všech mých slov, jejichž hlas byl pokorný, do každého posuňku mých rukou, do každého vzpřímení nebo sklesnutí mého těla, do každého tepu mého srdce, do každého pocitu, do každé myšlenky, do každé naděje, do každého zoufalství, do všech, ó díky Bohu, ó běda: do všech mých snů! Nemohu nic dobrého, co jsem kdy vykonal, nebo chtěl, nebo myslil, odůvodniti jinak než svým rodným krajem, ale ani svých zločinů a hříchů a vin nemohu ospravedlniti jinak než svým rodným krajem, a nenávidím-li někoho, nenávidí jej můj rodný kraj a dá-li mně Bůh tu milost, abych někoho miloval, mohu jen říci: Bože, rád beru na sebe tento kříž, neb Ty jediný víš, že je tak těžký jako smrt. Nebude-li se nám věřiti, nemůžeme milovati. Náš jazyk, jazyk naší lásky je náš rodný kraj. Utrhnu-li zde tuto karmínovou slzičku Panny Marie a dám-li ti ji a ty se na ni sotva podíváš a za chvíli ji odhodíš, má milá, ty mne nevidíš. A ležím-li s tebou za balvanem na stráni a řeknu-li: slyšíš to šumění borovic a křídla koníků, když letí z místa na místo? – a ty toho všeho neslyšíš, poněvadž jsi zamyšlena: jak tě mohu milovat, co ti mohu dát, když jsem sotva otevřel ústa a jedinou mojí touhou bylo, abychom v této slávě společně mlčeli a jenom naše pohledy aby jako paprsky padaly na všecky věci kolem nás a pomalu, neslyšitelně, tajně se vracely do našich očí, tvé do mých, mé do tvých, vzácněji a vzácněji, až by toho nebylo ani třeba, ani toho, ani už úsměvu, poněvadž by stačilo hleděti společně a bez návratu na jedno jediné místo, žádnou, žádnou už tmou ani do hloubky, ani do šířky neohraničené…

    Wahrscheinlich stamme ich nicht von hier,
    ich sehe es an diesem Sonnenuntergang;
    er komt mir vor wie eine Tür
    in meine Zukunft ewig lang…
Miluji tento svůj kraj, poněvadž s ním jdu na Golgotu: všichni budeme ukřižováni, i tato lípa, i tento žulový balvan, i tato pupava se svou olejovitou mačinkou, i toto modré nebe, i tato má studánka, i můj pes. Ale já miluji tento kraj, poněvadž vstane z mrtvých a vstoupí na nebesa. On ustavičně vstává z mrtvých a ustavičně vstupuje na nebesa a ustavičně krvácí na kříži. Kameny jeho budou volati a z úst nemluvňátek přijme chválu svou.