Koupím knihy Jakuba Demla vydané před rokem 1989, prosím nabídněte pomocí formuláře nebo na email . Díky!
kresba Jakuba Demla
literární stránka Jakuba Demla - www.deml.cz

JAKUB DEML

aktuality
ukázky
bibliografie
životopis
napsali o JD
lidé okolo JD
motiv ženy v díle JD
Moji přátelé - koláže
fotogalerie


o těchto stránkách
odkazy
kontakt

Další autoři

Archiv

Píseň vojína šílence (1935)

originál v němčině - překlad Ladislav Dvořák
Sen jeden svítí. Výběr z díla, Praha, Odeon 1991
I.
 
U konce bitva,  
po boji.  
Umyj si ruce již  
a usedni zde v pokoji,  
mrtvý zpívá,  
slyš! 
– – – – – – – – – – – –  

Jak mi je blaze tu:  
ne, žádné zle,  
přáli mi zplna, hle,  
krev, potupu.  

Překročen život, vím,  
proto ta krev a šlem,  
a srozuměný se vším tím  
moudrý a mrtvý jsem.  

Tu leží noha má a moje hlava zde.  
To božské, jediné,  
vše osobní,  
vše mé je odděleno ode mne. 
Řečeno bylo i dáno mi jak slib, 
zprvu jen v náznaku, dál bez pochyb, 
že z mrtvých vstanu pak  
vzdor červům, smradu, psotě psí,  
teď je mi jasné jak,  
chtěli jen říci: Mrtev jsi. 

V té temnotě o chladu, kde mé lože,  
co vše tu necítím, můj Bože!  
Co vše tu vím a co nevědět tak moci!  
Ó, tyto náměsíčné dny a sluncem zprahlé noci!  

Kde je má ruka a co chce  
pán ruky té?  
Pro slepce je těžký úkol  
nahmatat dveře vůkol –  
všechno je zamknuté.  

Na zámek dům a žádná volba,  
uzamkli i sad,  
kde já byl doma i my oba, –  
ve sloupci úspor vedou nás a nikoli už ztrát?  
Jak možno takto bídný, vyvržený být na dosah rodných vrat?  
Dvě ruce jsem přece měl,  
tak poslušné a věrné,  
jaké bych nikdy nenašel, –  
vím, byly dvě,  
dlaň jak dlaň,  
tak měkké, jemné, hřejivé.  
To navíc mučí mě v mé muce,  
to zjevení, mé ruce…  

Nebyly možná ani mé  
a svěřeny mi byly pouze  
jak nebožtíku víno nebo chléb  
či žena manželově touze.

  Skončila bitva, boj u konce.  
Chvěju se o nohy, o ruce,  
chraň mi je tady, Bože všehomíra!  
Já obracím se v nebesklon –  
ó srdce, ve svůj dóm,  
ó duše ty má sirá!  

A na nikoho ze živých  
tu nemyslím, už nesmím, ano,  
na to je u nás, u mrtvých, až příliš dbáno,  
zde nezní ani pláč, ani smích.  

A jaký smysl by v tom byl? Což ho má  
tahle má píseň v podzemí? –  
Což vím, zda já jsem já  
a jaký člověk vůbec je, či býti má  
na tomto území –  
Já usínám, jdu domů zpátky,  
klíčku mé smrti sladký,  
buď požehnán!  
O hříchu kázali, o odpuštění vin,  
já všecko zapomněl a vše, co vím,  
je pouze to a dost,  
že v zemi ležím, kůže, kost,  
a že si zpívám v tuto hluš.  
Jinak jsem všeho prostý už,  
i duše prost.  

Mít aspoň dceru nebo syna,  
byl by tu řetěz, který spíná  
živé i mrtvé bez hranic,  
a mně, vyděděnci odevšad,  
mohlo by se přec jen zdát,  
že nechybí mi nic.  
Chybí mi kdeco:  
chci-li něco,  
vždy to dopadne,  
jako bych nechtěl vůbec nic, –  
strašné je toto: Kdo, kdy a kde?  

Otázky pořád tytéž a zas a zas!  
Kdo to má snášet? Po celý čas  
lze s nimi chodit sem a tam jak v kleci lev,  
jak v jařmu hovado,  
věk min, co se takto ptám:  
Kdy, kde a kdo?  

Je to jak oceán, jak Boží říš,  
je to, jak když se nekonečnem jde,  
jen výška, prohlubeň a tíha, tíž,  
to pouhé bytování zde –  

Přátelství, láska, bolest vzápětí,  
začátek, cesta za cestou a cíl:  
že nesmím mít, o čem jsem nejvíc snil, –  
ó blázne, ó kříži, ó srdce, ty mé prokletí!  

Je zavrženo a proklato, že hledá  
jen srdce sobě podobné, – a běda,  
zapomenout nemůže, ač znalo odevždy:  
Kde a kdo a kdy?

 
 
II.
 
    Je-li Bůh – a já vím, že je –,  
    on s touto strázní zde i s tímto stavem skoncuje,  
    on nestrpí, aby měl bídu král a nevinný jen slzy,  
    on rozmetá zdi mého žaláře – a jistě brzy!  

    Nic nepravého nežádám a nechci prosit o soustrast,  
    já nejsem bezduchý kus kamene či pohozená klest,  
    já umřel jako člověk a umírat jsem odhodlaný zas,  
    mé právo ale ať tu trvá dál i hrdost má a čest!  

    Lpím na něm, je mé, jak je má hlava nebo trup,  
    a netěš se, že se ho vzdám, vždyť je mi vším, čím jsem, 
    byl to dar Boží, věz, a žádný lidský kup,  
    záslib to byl, stvrzený už mým svatým křtem!  

    Kdybys ty sama neviděla, co vidělas,  
    kdyby sis nevzala, co já ti přines v dar,  
    tak těžký úděl nemusel nést žádný z nás,  
    ty svoji nevinnost a já svůj hrob a zmar.