JAN OPOLSKÝ (15. 7. 1875 – 20. 5. 1942)
|
Jak zmámen ostrým světlem,
zpit jedem prudkých vín, otráven v parku vzkvetlém výdechem balsamín; jak utýraný k skonu tajemných četbou knih, rozčilen výškou tónů nesmírně vášnivých... |
Hadí král (Zlatá Praha 1898; Svět smutných, 1899)
Nálada (Svět smutných, 1899)
Hněv (Moderní revue 1899; Klekání, 1900)
Nálada stará (Moderní revue 1899; Klekání, 1900)
Jezero (Moderní revue 1900; Klekání, 1900)
Můry (Klekání, 1900)
Quijote (Klekání, 1900)
Uprchlík (Klekání, 1900)
Prales (Jedy a léky, 1901)
Žár (Moderní revue 1917; Dědictví, 1923)
Arktis (Lumír 1933; Čtení z hvězd a obelisků, 1936)
Fátum (Lumír 1934; Čtení z hvězd a obelisků, 1936)
Černé šaty (Čtení z hvězd a obelisků, 1936)
Sníh (Čtení z hvězd a obelisků, 1936)
Hluboko k ránu (Čtení z hvězd a obelisků, 1936)
Jan Opolský
F. X. Šalda o Janu Opolském
| Zde bylo k smrti úzko za noci!
Ta černá sluj, v níž kapraď vyhnívala, kam vlét-li pták, už zhynul bez moci, kde voda zelená se zabublati bála! Na černém písku svinut v křivce sivé
A zaklet spal. Už věčná plíseň v strži
Byl dávno jiný věk už, dávno jiní lidé,
Spi slavně dál a nechtěj žádné změně!
|
| Dva černí ptáci k horám veslovali
nad mírně zšedlou pozdní krajinou, z podivných míst se děti bujně smály a měsíc teskný brouzdal bařinou. Z luk pozvedly se měkkých můrek šiky
Čís tóny zněly chvějně vibrujíce
|
| Zapadlo v černu slabé pastorále
a ošuměla vrba sudička, dva vytřeštila ptáky nevyspalé a sotva je už v tu noc uhýčká. Podzemní řeka před slavnými svátky
Kmen černoboký, horám odcizený
Ah, on se nehýbá a jenom ruce smáčí –
|
| Snad je to rok, snad deset let je tomu,
já nemám paměti, jen vím, že den se smrákal, že téměř neživě jsem tehdáž došel domů a vlivy těžkými jsem celým nitrem plakal. Že bylo prázdno k zešílení v poli,
Že za vsí pes se slepě díval na mě,
Eh, co v nich bylo! Běda, co v nich bylo!
|
| Klekání víry sláblo nad jezerem
ve tmavoprázdné hodince, šlo v rozechvění tisícerém zpět k vyloupené dědince. Duch bahen stoup a v sítinách se skryly
Snil rybák sen a chatrč hnila v křoví,
|
| Když vosí báně přestaly se chvěti
a noční únos jakžtakž prozrazen, ze žlabů skal lkal vítr vypuzen, jak pod vodou zpěv pohrobených dětí, když temné pánvi, v níž se stříbro smálo,
tu jemné můry, o nichž nevíme,
|
| Jsem Quijote pozdní... Rosinantu šedou
mi prodavači slepou kamsi vedou i Sancho zesnul, udusiv se v tuku, a jeho paměť blaží hejno kluků. S mou Dulcineou – snové přeubozí – má mnoho dětí sedlák od Tobosy, a všecky děti zdravé a jak hloupé! (V mém kyrysu se nejmenší teď koupe.) A na mém zámku iluzórních věží trus holubí a shnilé došky leží a je to všecko k smíchu zakrsalé: jsouť z bastionů kuří domky malé, v němž dřevem mým, teď puklým ve dva kusy, tu denně skoták tučné vhání husy... Jsem jiný sám, i kraj je dílem jiný, jen netknuty ční povětrné mlýny. |
| Na stezkách zbojnických, jež v temnotách se kříží,
kde v běhu vyjí vlci hladoví, podivný divous sroubil černou chýži, beztvárnou jako kámen hromový. Hvozd zemdlen hřměl a na vše strany od ní
Bylo tak mrtvo... V žádné lstivé léči
|
| A tak jsem zesnul... Prales je mým vrahem,
kus hlíny smutné vešlo do mých úst, a tak jsem zesnul v osamění drahém, kol bledule se osmělily vzrůst. A když se vzbudil prales ze své tíže
mně šťávu malin daly, řkouce: Bratře!
A potom ptáci, motýli a šídla
|
| Žár uléhá jak šelma sytá, jež hledá blízkou svěžest struh,
a nebem siným, odbarveným pár mráčků plyne – kam, ví Bůh! Vzduch slitý, jako zkapalnělý, v něm nepohne se zhola nic; jak s dechem v prsou potlačeným ční rudá těla borovic. Ta trocha hmyzu bez bzukotu jak vznesla by se z mršiny a voda jako zemní olej má plynouc mrtvé odstíny; i všechny ryby, jež v ní žijí, jsou proudem brány ospale, stín supa v nebi nepohnutý zřít v jednom bodu trvale. Zem puká takřka slyšitelně. A trávu sžírá prach a rez. Lze čísti v očích člověkových: Vše jedno, zítra jako dnes. |
| Noc modrá je a jiskřivá a v hlubokosti její
se bledé proudy mlhovin, jak vzešly, rozcházejí. Hvězd ledovité květiny na černém luhu pučí, o záhadnost svou bohatší, o živou vůni chudší než ty, jež pro nás rozvily na hrubé zemské líše, z nich krystalují skupenstva tak bezryvně a tiše, tu jsouce lyře podobna, zde prstenům či meči, jenž moh by stát se účastným jen v archandělské seči. Tu podobna jsou labutím či libelám. Jak včely by v sklených úlech věčnosti to slabě zahučely. A dálky jako zrcadla Dech kosmický by zadech a křehly bouře světelné ve ztuhlých vodopádech. Vír vzdouval moře stříbrná i zlaté tavil kovy, až zrak poranil bolestí, již ústa nevysloví. |
| Bral do svých prstů vlavé plátky zlata,
jež mělo plachý, zelenavý kmit, a tato zář, tak trochu jedovatá, dost silna byla srdce otrávit. Bral do svých prstů filigrán, jenž svítí
Bral do svých prstů temné drahokamy,
Bral do svých prstů šperky hříšné ceny,
|