Jaroslav Durych: Básně

Noční chlad zahnal spaní, 
tož kam? 
Půjdu až do svítání 
zády k tmám, 
do deště, na mráz, do bláta, 
vždyť za mnou nikdo nechvátá, 
jsem sám. 

Vyskočil potkan z díry 
a z hvězd 
jako snů záblesk čirý 
v propast měst, 
jedna teď padá z výsosti, 
komu to nese v tajnosti 
svou zvěst? 

Z jámy se tulák zdvihl, 
hle, druh! 
Myslíš, žes kořist stihl? 
Mám jen dluh. 
Bídný se schází s bídnými – 
Proč jsi však smuten, řekni mi – 
Jsi Bůh?

Takových bylo by 
daremných žroutů, 
z mravní tvé hniloby 
nemoci jsou tu, 
zčerstva jen vypadni 
ze vsí i z měst, 
z louže si ukradni 
odlesky hvězd! 

Z čilého žaludku 
sil máme dosti, 
bychom ti k zármutku 
zlámali kosti, 
scíplotu pojídej, 
to ještě smíš, 
ale jen nezpívej, 
nechoď k nám blíž! 

Chceš-li být k užitku, 
prodávej pasti, 
dřív se však, dobytku, 
maž všivou mastí; 
jenom tě prosíme: 
jdi vepře pást! 
My sami spasíme 
Boha i vlast!

A já viděl jenom z dáli, 
jak z tvých očí hvězdy plály, 
jak tvé kroky čarovaly. 

A když v koutě, potmě, v tichu, 
vzpomínaje na tvou pýchu, 
skládal jsem zpěv tvého smíchu, 

dala jsi mne z ticha hnáti, 
slyšelas mé děti štkáti, 
oh, ty krásná, svatá máti! 

Šíré pole, smutné pole, 
velký, nepřikrytý stole, 
lože chudých, lože holé, 

dost máš bláta na přikrytí 
pro srdce, jež musíš vzíti, 
aby tobě rostlo kvítí! 

Mnoho bláta třeba nésti 
pro podivné, vzácné štěstí, 
budou z něho růže kvésti. 

Ale bláto není moje, 
a ty růže – budou tvoje! 

Byli tak slepi, syti 
a vznešení. 
Pavouk se schoval v síti 
v zděšení. 
Myši, proč jsi se tak lekla, 
pověz, je to slota z pekla, 
není? 

Princezny přišlápnuté 
v svém ornátu 
splasklé své břicho duté 
z šarlatu 
slavně nesly na výsosti 
jako na posměch vší zlosti 
katů. 

Hnusní, pekelní svatí 
a světice 
chtěli mě odsud štváti 
z věznice; 
jako hnát mrtvoly z putny 
z plechu čouhal pahýl smutný 
svíce. 

Z výsosti temné krásy, 
leč potají – 
přihlížel Satan asi 
k mumraji. 
Teskno jest, ach, noci, noci, 
nech snít choré o pomoci 
v ráji! 

Tam k zavřeným dveřím 
si usednu. 
Jsou mrtvi tam uvnitř, ach, Bože, 
nech mne jim ustlat umrlčí lože, 
za víry záblesky 
zapomenutou svíci 
k hlavám dát planoucí! 
Ať v šeru zahlédnu 
krásný květ budoucí, 
tak krásný, že věřím, 
věřím, věřím 
za ty za všecky 
umírající!

Z pasti bídné, němé, 
kudy unikneme, 
Bože můj? 
Do čtyř stran to světa 
anděl nerozmetá – 
hoří hnůj! 

Zemi srdce bolí, 
smrt se třese v poli, 
bouře, duj! 
Hrůza tvá jest malá, 
smrt se polekala: 
hoří hnůj!

Kdybys byla němá, 
jak krásně bychom si vyprávěli! 

Kdybys byla bezruká, 
jak sladce bychom se objímali! 

Kdybys byla beznohá, 
jak šťastně bychom do ráje putovali! 

Ach, na hrobě květ rozkvétá, 
když hrob jest lásce malý, 
proto jsi v kráse zakleta, 
abychom se nepoznali! 

Ať hvězdu či mrtvolu srdce tvé 
skrývá, 
jen kdybys byla živa, 
i za hrobem živa!

Byl otevřený; vešel tam, 
byl zmdlen, že to již neviděl, 
na kostru lehl si a spal, 
co vichr svoje písně pěl. 

Zdálo se mu, že korunu 
na hlavě nosí zářivou, 
že slaví ples – a nevěděl, 
že černé mraky nad ním jdou. 

Tu koruna že píchla jej; 
i probudil se, udiven 
zřel kolem sebe, uviděl, 
že vše to bylo lichý sen. 

Že koruna, o které snil, 
je leb a kosti umrlčí 
a zvuky plesu vířivé 
že jsou jen písně krahujčí.