Petr Placák: Starcovy zápisky

Jedna z věcí, která by mě zajímala, je to, jestli lidé zblbli až po listopadu, nebo jestli byli blbí už před listopadem a jen to umně skrývali nebo spíše byli nuceni to skrývat. Milosrdný komunistický režim, který všechno přikryl jak sníh v době zimní. Svoboda je vskutku krutá. Po listopadu se objevily nové obzory a zástupy blbů najednou nebraly konce, jako kdyby už hezkých pár tisíc let, co tlupy orangutanů slezly ze stromů, neplatilo, že po každé zimě přijde jaro, po něm léto, podzim a opět zima. Čtyřicetiletí si najednou začali myslet, že jim táhne na dvacet, manželé, kteří byli již dávno srozuměni s tím, že už to nějak spolu doklepou do konce, se rozešli. Obhájci lidských práv slyšeli trávu růst a snili o svých "honech na čarodějnice", tragikomická politická strašidla se opět začala promenádovat na veřejnosti, jako kdyby se nechumelilo, a především nastal nový čas svazáků... Ze zarputilých mládežníků se rázem vylíhli zarputilí pravičáci, zatímco ti méně chytří a ohební skončili v zaopatřovacím klubu všech odrůd komunismu – v české sociální demokracii, kde se snad také jednou dočkají. Bývalí plánovači se stali stoupenci volného trhu bez jakéhokoliv omezení, bývalý disident si bratrsky podal ruku s bývalým svazákem, donašeč s tím, na kterého donášel. Rovná páteř se stala stejně archaickou záležitostí jako stranická legitimace. Tato v době žraní jednolitá společnost, celé toto národní panoptikum s ulehčením odhodilo svou minulost a jalo se zase jednou svorně budovat světlé zítřky – tentokrát demokratického kapitalismu. Kolikrát se vystřídá čtvero ročních období, než zase hovada navléknou jinou maškaru? Nevěřím jim ani za mák.
     Panebože, jak je to pořád stejné, pořád dokola. Rok 1918, 1945, 1968, 1989. Čtyři bezprostředně po sobě následující doby, kdy dostali blbci zelenou. To by nemohl přežít ve zdraví žádný národ a lid český obecný vytržený těmi ustavičnými začátky z kořenů se vskutku činí. Stupeň pokročilosti obecného kretenismu v této zemi nejlépe dokumentuje fakt, že podle průzkumů veřejného mínění věří v Boha 19% občanů, zatímco v Ufony 50%!
     Nekulturnost ve všem – od skladby žrádla a způsobu žraní až po oblečení. V míře nevkusu vedou čeští Cikáni, kteří se stejně jako Češi vzdali své staletími kultivované podmanivé kultury, jejíž zbytky můžeme ještě najít v Rumunsku. Spolu s vlastní cikánskou kulturou ztratili i imunitu proti civilisačnímu šuntu. Pohled na tlustou pražskou Cikánku se zlatými náušnicemi našpekovanou v jakýchsi nechutných barevných elastických teplácích je stejně otřesný jako na cikánské veksláky v lesklých koženkových bundách.
     Co se týče nevkusu, hned za Cikánama jsou Němci – se svou nacistickou anabasí raději dělají, že žádnou minulost ani kulturu nemají a že párek v rohlíku, třistadílné televizní rodinné seriály a přítel dětí Michael Jackson je ta nejvlastnější německá kultura.
     Češi jsou pak něco mezi Cikánama a Němcema. Veškerou českou kulturní a politickou výbavu tvoří ta výše zmíněná čtyři svazácká období, tisíc let díla našich předků je totálně převálcováno stupidními českými ufonisty, pokrokáři, inženýry – republikány, socialisty, fašisty, národními socialisty... Tmářská primitivní pohanská česká havěť obětující těm nejstupidnějším bůžkům, co si jen lze představit. Češi jsou mentálně a snad i fysiologicky na úrovni prvoků. Žraní, vyměšování, rozmnožování nelze u nich rozlišit od myšlení a cítění...
     Podobně jako v Německu je tato civilisační plodová voda, ve které se líhnou čeští bičíkovci, dnes ještě více ředěna přejímáním toho nejhoršího odpadu americké kultury. Neznám stupidnější sociální zařízení, než jsou rockové kluby. Vidět tolik vyduchlých tváří pohromadě je zážitek vskutku pro bohy. Přitroublé za pekelného rámusu do blba se usmívající tváře dnešní mládeže nakouřené trávou – to už snad svazácké dýchánky byly menší selankou. Dnešní rockeři ani nechlastaj, ani už nekončí na drogách. Žijou zdravě, pijou syrový vajíčka a sportujou, aby lidstvu dlouho vydrželi.
     Nejstrašlivější duchamor je ovšem současná tzv. alternativní kultura promenádující se na stránkách nákladných barevných časopisů. Něco tak bezvýchodného a tupého, jako je příjemné lechtání trávícího prvoka stále novými "šokujícími" věcmi, fotomontážemi poskládanými z částí mrtvých těl nebo artefakty z použitých injekčních stříkaček s virem HIV apod., těžko pohledat. Máloco dokáže lépe vypovídat o mělkosti této doby než právě exhibice těchto zoufalců.
     Pitomější a snad už žádnými hodnotovými měřítky neuchopitelné jsou snad už jen masově konsumované "akční" filmy. Charakterisovat stupidnost těchto výtvorů je už mimo možnosti lidského slovníku. Zde už lidská civilisace nemůže klesnout hlouběji. Stydím se, před všemi Babylóňany, Egypťany, Řeky a Římany, středověkými křesťany nebo současnými muslimy, za tuto kretenoidní ufonskou civilisaci. Snad ani ve společnosti doby kamenné nevládl takový myšlenkový primitivismus jako v této euroamerické pseudocivilisaci.
     Co člověka zarazí při pohledu na tuto barbarskou společnost je téměř dokonalá absence vědomí hodnot – etickými principy počínaje a parlamentní demokracií konče. Ta není pro tuto společnost lidským životem vyvážitelnou hodnotou (v Česku viz případ bratří Mašínů), která pomáhá zajišťovat důstojnost a svobodu lidského jedince, ale jen prostředkem pro pokud možno nerušené zažívání slimáků – občanů, kteří jsou také kdykoliv ochotni parlamentní demokracii vyměnit za hlávku zelí. Duše Mnichova není výjimečný, ale setrvalý, průvodní jev setsakra lidových demokracií, jejichž vláda spíše než v ochotě kdykoli vystoupit na obranu občanské společnosti spočívá v tom nejsurovějším plebejství, v poživačném egoismu, který přežívá ze dne na den. (...)
     Kulturnost každého národa se nejlépe pozná v úrovni pohostinství. Pohostinství v Čechách a obzvláště v Praze je něco úděsného. Vypadá to, jako kdyby do této branže odešla "vydělávat" peníze ta nejspodnější společenská spodina. Otřesné, s neuvěřitelným antivkusem zařízené prostředí, otřesná obsluha, otřesné poživatiny. Člověku se dělá zle už jen při pohledu na jídelní lístek – samé steaky s hranolky, odporné žrádlo na přepáleném tuku pořád dokola jen v několika variacích. Ta kretenoidní česká restauratérská hovada si prostě nejsou s to vymyslet něco jiného, normálního nebo nenormálního, chutného, neolejnatého. Nejotřesnější jsou záchody bez mýdla a ručníků, které snad i v nějakém utečeneckém táboře musí být čistší. Obsluha téměř ve všech pohostinských zařízeních se vyznačuje hrubostí, pitomostí, zásadní zapomětlivostí toho, co si člověk objednal, neslušností a neznalostí těch nejzákladnějších zásad obsluhy a společenského chování, a zásadně se vyznačuje oblibou co možná nejhlasitějšího pouštění a otravování hostů tou nejstupidnější popmusic. Ve sprostotě a v okrádání zákazníků bez sebemenšího uzardění zaostávají pražští šenkýři jen za taxikáři, což je verbež snad ještě horší. Není nechutnější společnosti než toto při sobě ve zlodějně držící bratrstvo vydělávající si na okrádání zákazníků.
     Z klasických českých hospod nadělala tato hovada, která se do pohostinství přihrnula snad ze všech zrušených komunistických úřadů, co jich jen v této zemi bylo, nechutné, tuctové bary, na které narazíte v cizině na každém kroku. Ovšem nejčastěji pohostinství v centru Prahy fungují coby pračky špinavých mafiánských peněz. Ceny zde dosahují takové výše, že žádní zákazníci neotravují, a tržby jsou přesto zázračně veliké. A na všechen ten hnus blahosklonně shlíží podplacená úřednická pakáž. (...)
     Jsem starý a díky Bohu za to. Nechtěl bych být mladý ani za zlaté prase. Mládí je dobré akorát k tomu, aby se člověk vyblbnul a dal si potom pokoj. V době, kdy tón ve společnosti udávají omládlí svazáci, jako by tomu bylo naopak. V mládí, za komunistů, byla spousta lidí nechutně rozumných. Dnes, snad aby si to vynahradili, blbnou všichni na kvadrát. (...)
     Co mě nejvíc sere, je to, že se rozčiluju. Chtěl jsem být stařec klidný, přívětivý, laskavý, tolerantní. Být tolerantní, mít porozumění pro druhé, umět naslouchat druhým je v této zoufale sebestředné společnosti vzájemně se míjejících monologů, ve které každý poslouchá jen vlastní žvanění, skutečně jako vzácné koření – je to dar od Boha.
     Co nesnáším, je špína, bordel a smrad. Nerad už spím v cizí posteli. Začal jsem mít rád sladkosti a po obědě si někdy zdřímnu. Jaro, které jsem vždy nesnášel – zjistil jsem, že má svůj půvab. Kouřit jsem přestal před pěti lety (výjimkou potvrzující pravidlo by byl u krbu zapálený dobrý doutník), svou míru alkoholu (pomineme-li u krbu usrkávanou sklenici dobré skotské) už také pomalu, ale jistě dopíjím... Ostatní "radovánky" snad už také jednou proboha nechají starce na pokoji a člověk bude mít konečně navždy pokoj. Unavený, jako bych byl starý 3000 let, čekám už jen na odpočinek.
     Děti mi dosud pod návalem první stařecké prchlivosti lezly děsně na nervy. Nyní se to však změnilo. Rozumím si s nimi mnohdy víc než s dospělými. Přál bych si mít kupu dětí, ale panebože s kým? S Panenkou Marií? Mateřství, to je to poslední, co progresivní bytosti, kterým se z jakéhosi starého sentimentu ještě říká ženy, dnes zajímá. Těšil bych se na vnoučata. Učit je milovat být Čechem – svobodným občanem a učit je nenávidět nevolníky. Chodit s nimi na Hrad k hrobům českých králů a vyprávět jim o pradávných dobách, kdy Čechové bývali ještě národ...
     Jediné, co mě mrzí, že nejsem potomek nějakého starého rodu, který by v restituci dostal zpět panství předků. Do konce svého života postupně obnovovat to po staletí budované, co bolševické kreatury stačily zničit během pár desítek let. Nejdřív opravit střechu nad hlavou a nějakou místnost (s krbem) v zámečku zabydlet a pak se pustit do parku. Prořezávat stromy, sázet růže, vyvézt zanesené rybníky, vyčistit les. Práce na celý život, která by měla smysl. Ve dnech odpočinku procházet se po polích, obcházet známé stromy v lese, naslouchat hlasům ptáků, pozorovat stopy zvěře a v neděli do kostela a odtud do krčmy ve vsi na slovíčko se sousedy. A po večerech příjemně fyzicky unavený u krbu s poklidně podřimujícím Jupiterem číst ve vlastní knihovně, přemýšlet a psát. Na vejminek bych vzal nějaké volyňské Čechy, kterým černobylská jaderná katastrofa vzala domov. Mohl bych učit jejich děti české literatuře, dějinám, matematice... Učil bych je lásce k staronové vlasti, vlasti jejich prapradědů, protože tady z těch zdejších paskřivců už toho mnoho nevypadne.
     S Čechy je vůbec konec, budoucnost patří Cikánům. Naučit tak tento vitální národ ctít hroby českých králů, předat jim dědictví této země a spokojeně umřít.
     Už od předloňského roku, kdykoli se dostanu někam na zapadlý venkov, kde je klid, neopomenu vždy obhlédnout tamní hřbitov. Vyhlížím si místo k spočinutí. Barbarský zvyk – nechat se po smrti spálit v peci. Kostra je nejušlechtilejší součást člověka – je to sama duše, která zvápenatěla, a katolíci dobře dělají, že uchovávají ostatky svatých. Blahoslavení kostlivci, mrtví, tiší, pokojní, neznatelně radostní a hlavně důstojní a hrdí. Nesnáším pokoutné spalovače lidských koster.